Plemeno Mangalica má původ v někdejších Uhrách. Ve 30. letech 19. století tam byla zkřížena domácí plemena otužilých prasat, konkrétně Bakonyi a Szalontai, se srbskými polodivokými prasaty ze Šumadije. Jméno Mangalica pochází ze starogermánského slova mangh - kříženec.

Prasata byla nenáročná na chov a rychle získala na oblibě. V Maďarsku se držela na špici oblíbenosti až do poloviny 20. století. 

Jak už bylo zmíněno, Mangalica má hustou, zpravidla kudrnatou srst, ostatně říká se jí i prase kadeřavé. Srst bývá plavá, červená, či takzvaná vlaštovčí. Dříve existovaly třeba i černé Mangalice.

Mangalice mají ve vrhu maximálně 5-8 selátek | zdroj: Profimedia

Právě srst, která je v zimě dlouhá a na léto zčásti vylíná, přispívá k odolnosti těchto zvířat. Umožňuje jim celoroční pobyt venku. Tyto prasata se dokážou pást i v tuhých mrazech. Dosahují tím přirozeného přírůstku sádla. Jejich maso je ceněno pro dobré mramorování a šťavnatost. Právě z Mangalic byly ostatně původně vyráběny i tradiční maďarské speciality jako čabajka či uherský salám. 

Co se stravy týče, venku žijící Mangalice se kromě trávy a vyhrabaných kořínků živily i ukořistěnými plody sklizně. A to tvoří základ stravy i v současných chovech. 

Chybělo přitom málo a plemeno Mangalice by vymizelo. Právě v 50. letech začal jejich výskyt v Maďarsku dramaticky upadat jak kvůli nižší plodnosti (ve vrhu je maximálně osm selat), tak i v důsledku vyšších nároků tohoto plemene. Mangalice nejsou vhodné pro velkochovy, produkují oproti jiným plemenům poměrně málo vysloveně libového masa, zato více sádla. Také přibírají pomaleji.

Karta se obrátila koncem tisíciletí. Mangalice opět přišly do módy a nahrávají tomu i takzvaní foodies a mlsouni vůbec. Maďarsko nyní vyprodukuje na 60 tisíc kusů Mangalic ročně. Zároveň se však tato prasata chovají už třeba i v Rakousku, Německu, Srbsku, Rumunsku, Kanadě, Spojených státech, Velké Británii a také v České Republice.