Incitatus, což v latině značí "Uhánějící" či "Klusák", byl prý oblíbeným ořem císaře Caliguly, který vládl v letech 37–41. Caligula se do dějin zapsal jako příklad krvelačného šílence na trůně. Mezi zprávami o jeho strašlivých činech se objevuje i text římského historika Suetonia, který sepsal slavný spis Životopisy dvanácti císařů. Právě on informuje o tom, že Caligula měl milovaného koně Incitata.

Když se účastnil závodů, museli prý vojáci nutit publikum k tichu, aby nebyl kůň rušen. Jeho stáj byla prý zdobená mramorem, koryto měl ze slonoviny a nosil purpurové pláště a náramky z drahých kamenů. Incitatovi také patřil i celý dům se služebnictvem, kam se koňovým jménem zvali význační lidé na hostiny. Příběh pak korunuje údajné Caligulovo rozhodnutí jmenovat koně římským konzulem.

Za časů republiky by se konzul dal přirovnat k předsedovi vlády, byť v dobách císařství už to byla funkce jen formální. Pořád šlo ale formálně o nejvyšší římský úřad a Caligulovo jmenování koně by znamenalo vrcholnou urážku. Historik Suetonius ostatně Incitata zmiňuje v kontextu císařových zločinů, rozmařilostí a příkladů šílenství.

Znovu pak o koni hovoří ještě historik Cassius Dio, který si poznamenal, že císař chtěl Incitata jmenovat hlavou kněžstva a také že ho krmil ovsem smíchaným se zlatými šupinkami. Ke jmenování koně ale nakonec nedošlo, neboť byl Caligula zavražděn.

Trošku přitažené za vlasy

Příběh Caligulova koně se stal ikonickým příkladem totálního úpadku císařské vlády za Caliguly. Historici se dnes ale domnívají, že není příliš věrohodný. Důležité je totiž vědět, že Suetonius psal své dílo 80 let po Caligulově smrti, Cassius Dio dokonce až někdy na přelomu 2. a 3. stol. n. l.

Moderní badatelé upozorňují na to, že Suetoniovo líčení šílených císařů nemělo být jen čtenářsky přitažlivé, ale hlavně sledovalo politické cíle – postavení požehnané vlády dobrých císařů Suetoniovy doby proti minulosti. Navíc se dnes objevují hlasy, které říkají, že to s Caligulou není tak černobílé - výsledky jeho vlády nejsou úplně negativní a ty nejhorší zkazky vznikají se značným odstupem od jeho života.

Ať už je to jak chce, otázka zní: Suetonius si tedy koně vymyslel? Tento historik je známý tím, že pracoval s prameny, které jsou nám dnes ztracené. Proto se někteří historici domnívají, že Caligula skutečně koně Incitata měl a že se o něm podobné anekdoty vypravovaly a byly zachyceny.

Výraz opovržení senátem

Suetonius je bral jako historický fakt, jejich význam se ale mohl posunout. Dokonce je možné, že tyto historky šířil sám Caligula. Jeho politice spojené s naprostým opovrhováním senátem by odpovídalo, kdyby dával najevo, že jeho kůň by klidně mohl dělat konzula. Reálně ale toto jmenování asi neplánoval.

Incitatus se ale díky tomu stal nesmrtelným, byť ne úplně lichotivě. Caligulův kůň je po staletí symbolem, či přímo metaforou, pro politickou neschopnost a obecně pro vladařskou nesvéprávnost. Vstoupil do básní, knih, karikatur i filmů a nepřesné označení "kůň senátorem" žije dodnes.

Vůči nebohému zvířeti je to vlastně dosti nefér – copak on mohl za šílenství svého pána? Na druhou stranu díky tomu přežilo jeho jméno 2000 let. Možná lze ale poučení z celého příběhu postavit úplně obráceně: není nakonec vztah Caliguly a Incitata příkladem toho, že i šílený císař dokázal někoho upřímně milovat?