V průběhu lidských dějin se zvířecími mazlíčkem stal lecjaký tvor. Existují však zvířata, u kterých bychom ani dnes nečekali, že se dostanou do pozice milovaných přátel. Pravda, v dnešní době je pestrost chovaných tvorů obrovská, někdy nás ale dokážou překvapit zprávy o mazlíčcích z šerého dávnověku. Takovým příkladem jsou Římani - a úhoři!

Ano, římská civilizace vstoupila do obecného povědomí i s přídomkem "dekadentní". Vedle ctnostných, a trochu idealizovaných patriciů rané republiky stojí rozmařilí zbohatlíci a prostopášní císaři pozdějších epoch. U těch bychom jistě nějakého toho neobvyklého mazlíčka čekali. Představíme si ale spíš lvy, plameňáky nebo jiná exotická zvířata.

Rozmařilí římští chovatelé

O to zajímavější je, že podle zpráv dobových autorů se mezi bohatými Římany rozšířila móda chovat čistě pro radost i úhoře, tedy tvory, kteří neslují právě elegancí, majestátností či exotickou krásou.

Je pravda, že chov úhořů býval ve starém Římě motivován i hospodářsky: tyto ryby byly oblíbenou pochoutkou. Našli se ale lidé, vesměs z nejvyšších vrstev, kteří si tato zvířata zamilovali.

Plinius Starší tvrdí, že římský patricij Lucius Licinius Murena tak miloval své úhoře či murény, že jsou po něm pojmenováni. Opak bude asi pravdou – zdá se, že patricij užíval zprvu patrně výsměšné přízvisko Murena, které se nakonec stalo součástí jeho jména.

To jméno ale dostal dle svých vyhlášených mazlíčků, ne naopak. Tady je potřeba říci, že někdy není z latinského textu jasné, zda je řeč o murénách nebo o úhořích, staří autoři si pletli terminologii.

Zlatem zdobení úhoři

Slavným se stal ve vztahu k úhořům Lucius Licinius Crassus, který tedy vstoupil do dějin z jiných důvodů, než byli jeho mazlíčci – byl vyhlášeným řečníkem a jedním z nejvýznamnějších politiků pozdní republiky.

Pozdější autoři si ho ale kvůli jeho údajné lásce k úhořům dobírali. Prý dokázal utratit jmění za zlaté přívěšky a jiné šperky, kterými své šupinaté miláčky zdobil. Jeden jeho přítel si ho prý dobíral, že dokázal pohřbít tři manželky beze slz, ale smrt oblíbeného úhoře jej zdrtila.

Podobně prostopášně ovšem k úhořům přistupovala o tři generaci později i Antonia mladší, dcera Marka Antonia a matka císaře Claudia. Měla prý oblíbenou murénu, jejíž ploutve zdobila bohatými zlatými náušnicemi. Vidíme tedy, že Crassus nebyl výjimkou a že tato poněkud bizarní láska k úhořům nebo murénám se objevuje v římské společnosti častěji.

Ještě by se dalo vzpomenout Vedia Pollia, který v éře raného císařství proslul láskou ke svému chovu mihulí (oblíbená pochoutka Římanů). Šlo ale o lásku poněkud temnou – Pollio se stal skoro anekdotickou postavou temných příběhů plných otroků hozených hladovým mihulím, lidskou krví coby krmením a podobně. To jsou ale dimenze, do kterých jsme se od mazlíčků dostat nechtěli. Hovoříme-li tedy o mazlíčcích neobvyklých, vzpomeňme si občas, že už staří Římané…si zdobili milované murény zlatem.