Vědci z americké univerzity George Washingtona se už delší dobu věnují otázce, jak moc lidé vlastně psům rozumí. Postupně dospěli k závěru, že vzájemné porozumění není úplně rovnocenné – i psi se mohou dopustit omylu, přesto lidským gestům, řeči těla i slovům rozumí možná o něco lépe než lidé gestům psím. Nová studie vyplynula z řešené problematiky. Badatelé totiž při monitorování lidské schopnosti vnímat signály, které pes vysílá svou tváří mimoděk zjistili, že mezi jedinci jsou značné rozdíly. Další výzkum ukázal, že příčinou je rozdílná kresba obličeje mezi různými jedinci.

Skutečně to vypadá, že u psů s jednobarevným obličejem bez kresby mají lidé méně vizuálních vodítek, než je tomu u zvířat s kresbou pestrou. Naše mozky totiž výborně analyzují jemné nuance zrcadlící se ve tvářích jiných lidí. Pokud psí kresba začne připomínat svou strukturou lidské tváře, je pro nás snazší se v ní vyznat. Na mysli máme například jinak vykreslenou oblast obočí, čela, líců a podobně.

Předně je potřeba říci, že podle autorů práce všichni lidé, kteří se jejich zkoumání účastnili, svým psům rozumí v podstatě velmi dobře. Ve věkové skupině mazlíčků 2–7 let se ale častěji ukazovalo, že větší přesnost a jistotu měli ti lidé, jejichž čtyřnozí přátelé měli pestřejší kresbu tváře.

Výzkumu se účastnilo více než 100 psů se svými chovateli. Úkolem bylo natočit psy ve čtyřech různých rozpoloženích či náladách. Vědecký tým následně vytvořil standardizovaný kódovací systém zvaný DogFACS, který analyzuje psí chování a propojuje ho s tvářemi psů. Účastníci výzkumu také dostali za úkol vyplnit dotazníky pokrývající demografické a sociální informace o životě daných psů. Vyhodnocené potvrdilo, že pokud psí tvář nese vodítka, kterých se může člověk chytit, pak se mu lépe analyzují nálady mazlíčka.

Příklad různých vizuálních markerů, které se mohou na psí tváři odlišovat barvou. | zdroj: Animals (2023). DOI: 10.3390/ani13142385

I u zvířat s jednobarevnou tváří se dají číst vysílané signály emocí, je to ale o něco těžší. To vede k tomu, že psi s méně výraznou kresbou jsou při projevování svých emocí expresivnější. Více se mračí, více cení zuby, více nadšeně otevírají oči dokořán, více pracují s gesty těla – to proto, že nemají barevnou tvář, která by jim komunikaci usnadňovala. Psi se tedy instinktivně snaží takříkajíc ze všech svých dostupných sil, aby jim lidé porozuměli.

Autoři práce doufají, že jejich výzkum má i praktické aplikace. Správné čtení zvířecích nálad je totiž klíčové při jejich chovu, práci s nimi, ale například i v sousedství, kde je psů hojnost. Pes není zákeřné zvíře, málokdy útočí či jinak reaguje bez toho, aby nedával své emoce najevo – člověk ovšem tyto náznaky ne vždy dobře chápe. Pokud by vznikla nějaká ucelenější metodika dostupná chovatelům a dalším odborníkům, pracující i se závěry vyvinutého systému DogFACS, mohlo by to pomoci řadě zbytečných konfliktů předcházet.

Ještě dodejme, že výzkum přinesl i některá „vedlejší“ zjištění. Zajímavostí například je, že staří psi jsou při komunikaci s lidmi výrazně méně expresivní. Pravděpodobně je to dáno tím, že mají se svými lidmi už natolik stabilní vztah, že se nemusí snažit tak výrazně dávat najevo svou náladu – jejich chovatelé už jsou s nimi synchronizovaní. Dalším zajímavým zjištěním je, že nejexpresivněji s výrazy tváře pracují psi, kteří prošli nějakým intenzivním či profesionálním výcvikem. To potvrzuje, že naši čtyřnozí přátelé používají obličejové svaly hlavně pro komunikaci s lidmi. Tam, kde byla komunikace nejintenzivnější a nejsložitější (profesionální výcvik), tam je výrazivo také nejsilnější.