První setkání Antise s jeho budoucím pánem je jako vystřižené z válečného románu. Tím pánem byl československý voják Václav Robert Bozděch, který sloužil jako profesionál už před vypuknutím války. Po vzniku Protektorátu se přes Polsko dostal do Velké Británie, protože chtěl co nejrychleji bojovat, nastoupil těsně po začátku války jako dobrovolník ve Francii.

Sloužil v letectvu jako palubní střelec a pozorovatel, 12. února 1940 pak přežil po sestřelení letadla za německou linií. Bozděch ve vylidněném území objevil opuštěný statek, kam odtáhl zraněného pilota z letadla – a kde našel osiřelé štěně německého ovčáka!

Oba letci se rozhodli psa na statku nechat a později se pro něj vrátit, začali po nich ale pátrat Němci. Při snaze uniknout zjistili oba, po úkrytu v blízkém lese, že štěně na statku hlasitě vyje a skučí a prý se začali obávat, že by mohlo přilákat německé hlídky jejich směrem. Rozhodli se proto psího sirotka zabít.

Nemohli ho zabít

Bozděch ale nakonec neměl to srdce čin vykonat a psa u sebe ukryl. Ten se uklidnil a všichni tři se nakonec dostali zpátky na francouzskou stranu fronty. Bozděch se rozhodl si psa ponechat a spolu s ostatními Čechoslováky v jednotce jej pojmenoval Antis – to podle bombardovacího letounu ANT-40, na kterém létali.

Jak Francie prohrávala, ustupovali českoslovenští vojáci z jednoho zničeného letiště na druhé. Antis byl ještě štěně, a i když dobře snášel přelety, zdržoval ale muže při pochodech po tom, co byla jednotka rozpuštěna a snažila se s konvojem uprchlíků dostat do Británie. Tehdy se ho chtěli někteří zbavit, Bozděch to ale nedovolil.

I ústup do Anglie se změnil v dobrodružství – nejprve se s útrapami dostali do Gibraltaru, kde se chtěli nalodit na uhelnou loď v konvoji do Británie. Bozděch ale musela Antise na loď propašovat, neboť karanténní pravidla nedovolovala psy. Nastoupil na loď sám, po vyplutí ale z méně nápadného místa paluby zavolal na Antise. Ten prý doplaval 90 metrů na loď, kde ho Bozděch ukryl v podpalubí.

Jak se Bozděch ale obával, konvoj byl napaden německými ponorkami a když se jejich vlastní loď začala potápět, podařilo se jim dostat na jinou, tentokrát vojenskou. Bozděch se obával, že Antise na palubu nepustí a znovu se pokoušel jej propašovat tajně, posádka ale psa objevila a vřele přijala. V Liverpoolu musel kvůli karanténním pravidlům psa pašovat potřetí, díky vojenskému batohu se to ale podařilo. V Británii se pak dvojice přihlásila k formující se 311. československé bombardovací peruti, jedné ze čtyř čs. perutí britského letectva RAF.

Dva letci ve službách jejího veličenstva

Dospívající pes tvořil s Bozděchem sehranou dvojici. Do bojů se dostal záhy, při bombardování letiště ještě v roce 1940 zachránil pět životů při hledání přeživších. 16. října 1940 byl naopak sám Antis zasypán zdivem, ale přežil a zotavil se. Svému pánu byl po boku i tehdy, kdy Bozděch málem zemřel po zásahu kulkou do hlavy při jednom z bojových letů. Neopouštěl ho v nemocnici, navzdory pravidlům, a čekal, dokud se voják neuzdravil.

Od té doby tvořili unikátní dvojici válečníků i na poměry druhé světové války – pán a jeho pes, dva letci ve službách jejího veličenstva. Antis se začal účastnit všech bojových letů bombardéru a sedával s Bozděchem v zadní kulometné věži. Je tak jediným známým psem, který během války sloužil v bombardéru.

Tyto akce byly zpočátku tajné, ale pes se stal tak oblíbeným a známým u jednotky, že jej nechal velitel zapsat jako kmenového příslušníka perutě a dokonce mu nechal vyrobit speciální psí kyslíkovou masku. Antis se nakonec účastnil asi třiceti bojových misí, byl několikrát raněn a přežil i nouzové přistání po zásahu.

Psí hrdina

Poválečný život Antise zrcadlí hořký osud, jaký vlast nachystala svým hrdinům z RAF. Bozděch se vrátil do Československa a založil zde rodinu. Po komunistickém převratu v roce 1948 patřil ale mezi perzekuované letce, kteří byli najednou označováni za zrádce a západní agenty. Bozděch s rodinou a několika přáteli se proto rozhodli odejít do exilu, přičemž při nebezpečném nočním přechodu hranice jim byl Antis neocenitelným pomocníkem. Dokázali se díky němu vyhnout hlídkám a dostat se do americké okupační zóny v Německu. Bozděch se vrátil do Británie a opět začal sloužit u RAF.

Antis byl v roce 1949 vyznamenán medailí Marie Dickinové. Jde o vyznamenání určené zvířatům bojujícím v lidských válkách, jako ocenění za jejich věrnost a statečnost – bývá často označováno jako "zvířecí Viktoriin kříž", po vzoru nejvyššího britského vojenského vyznamenání. Antis se dožil 13 let a zemřel v roce 1953.

Jeho příběh se stal předmětem zájmu několika spisovatelů, první kniha o něm vyšla v roce 1961 z pera Anthony Richardsona pod názvem One Man and His Dog. Bozděch nebyl s knihou prý moc spokojen, i když se na jejím vzniku podílel, aktivně ale podporoval zájem filmařů o námět (film ale nikdy nevznikl). Kniha to ale nebyla jediná, později jich vzniklo několik. V Británii je dnes na trhu dokonce román inspirovaný tímto příběhem, i s plyšákem štěněte se známkou Antis!

Sám Václav Robert Bozděch zemřel v roce 1980, přičemž celý život vzpomínal na největšího přítele z války, společníka ve chvílích hrůzy a všudypřítomné smrti – statečného Antise, psa z bombardéru.