Raně novověká Mughalská říše byla státem, který se výrazně zapsal do dějin indického subkontinentu. V 17. století nastala její zlatá éra, která přinesla nejen nebývalý rozkvět hospodářský a mocenský, ale i kulturní. Tradiční indická kultura je ostatně dodnes na mughalské z velké části založená.

Světově známým se stal komplex Taj Mahal, který nechal císař Šáhdžahán vybudovat jako okázalou hrobku a věčný památník své zesnulé ženy. Byť je Tádž Mahal zdaleka nejpompéznější z podobných pomníkových staveb, není ani zdaleka jediným. V duchu podobné architektonické tradice vznikal i komplex Hiran Minar, jehož stavitelem byl otec Šáhdžahána, císař Džahangír.

Milovník přírody

Džahangír byl ve své době proslulý jako milovník přírody. Pravda, byl to pořád mocný vládce a muž své doby, a tak se jeho láska k přírodě projevovala i tím, že byl vášnivý lovec. Dokázal prý ale ocenit nádheru divoké krajiny a kromě lovu si užíval i pozorování zvířat. Za tímto účelem vytvářel ve svých loveckých oborách překrásné pozorovací pavilony.

Jedním z takových polopřírodních areálů (či bychom mohli říci i rezervací) byl právě Hiran Minar. Nacházel se jen asi 40 km od, dnes pakistánského, města Láhaur, které měl Džahangír obzvlášť v oblibě. Celá rezervace byla koncipována jako komplex, kde se střídaly prvky umělé a architektonické s divokou přírodou. Srdcem byla umělá nádrž s velkým centrálním pavilonem, který mohl sloužit jak jako zázemí lovců, tak jako místo odpočinku a pozorování přírody. Areál měl sofistikovaný vodovodní systém, který nádrž plnil a udržoval v ní čerstvou vodu.

Mazlíček jménem Světlo mysli

Císař Džahangír měl neobvyklého mazlíčka, který ale při jeho vztahu k divoké přírodě nepřekvapí: šlo o antilopu jménem Mansiraj. Není jasné, o jaký druh antilopy vlastně šlo (na indickém subkontinentu jich žije pět) ani jak k ní Džahangír přišel. Její jméno je ale vznešené, znamená "Světlo mysli", a z dobových zpráv víme, že ji císař upřímně miloval.

Mansiraj pobývala právě v komplexu Hiran Minar, nebyla ale plachá, a naopak se nechávala od císaře hladit jako kůň. Říká se, že byla vycvičená tak, aby lákala do mělkého jezera ostatní zvěř z areálu, která se pak stávala snadnou kořistí. Takový lov měl pro Džahangírovy hosty jisté estetické kvality: voda zrcadlila nebe a krásný pavilon, prchající zvěř vířila vodní pěnu a plašila ptáky nad jezerem. Zábava trochu krutá, ale odpovídající vysokým nárokům císaře.

Když Mansiraj v roce 1606 zemřela, nechal ji císař s velkou slávou v komplexu Hiran Minar pohřbít. Nad jejím hrobem vybudoval řečenou "Věž jelena", jež nakonec dala celému komplexu soudobé jméno. Kamenná věž byla koncipována jako minaret, nad hrobem antilopy tak vzniklo svaté místo indického islámu.

Původně osamocený pavilon byl doplněn o výstavní, mostní cestu a bránu, která ho spojovala s minaretem. Vrcholná architektonická forma komplexu tak byla dovršena a Hiran Minar se stal více památníkem než loveckou oborou. Svým stylem, dobou a účelem je tak vlastně podobný slavnějšímu a mladšímu Tádž Mahalu – s tím rozdílem, že pod staletými kameny krásných staveb neleží milovaná žena císařova, ale jeho milovaný, antilopí mazlíček.