Nelze úplně jednoznačné určit, zda šlo spíše o plemeno či zda slovo alaunt označovalo typ psů různých plemen s pravděpodobným společným původem. Je totiž potřeba vzít v potaz, že se pohybujeme v době, která si musela na moderní chápání chovů a plemen ještě pár staletí počkat.

Samotný původ alauntů lze vystopovat asi až do starověku. V Řecku už někdy na sklonku doby bronzové existovali tzv. molosové, velmi robustní psi sloužící původně jako pastevečtí, později využívaní i jako hlídači a dokonce psi bojoví. Díky Římanům se molosové rozšířili do velké části Evropy.

Na sklonku antiky pak při stěhování národů vtrhli do Evropy spolu s Huny středoasijské kmeny Alanů. Uvádí se, že jejich psi – pocházející z tradice pasteveckých psů okolo Kaspického moře – se pravděpodobně křížili s evropskými molosy, a tak vznikli alauntové. V pozdním středověku se slovo "alaunt" objevuje v literatuře - věřilo se, že pochází právě ze jména kmene Alanů.

Uměli si poradit s vlkem i medvědem

Alaunti byli velcí, robustní psi (existovaly ale různé varianty). Byli mimořádně oblíbení jako horští pastevečtí psi, protože byli nejen vytrvalí, ale uměli si poradit i s vlkem či medvědem. Šlechta chovala alaunty jako honiče, užívali se jako hlídači a dokonce i ve středověku existovalo bojové či vojenské využití psů.

Pastýřský pes na pozdně středověkém obrazu je pravděpodobně alaunt. (Jacopo del Sallaio: Orfeus, Eurydika a Aristaeus, 2. pol. 15. stol.) | zdroj: commons.wikimedia.org (public domain)

Psi typu alaunt ve středověké Evropě měli několik center chovu. Ve Francii se jim už ve 14. století věnuje jeden spisek, což je docela vzácnost, protože popis psího "plemene" nepatří k běžným tématům středověké literatury. Právě tento spis vnáší pochyby do toho, jak alaunty vlastně chápat – rozděluje je totiž do tří kategorií: štíhlý alaunt gentil oblíbený coby honič, silnější alaunt veautre přirovnávaný k doze a využívaný nejčastěji jako strážce ovcí a nakonec mimořádně silný alaunt de boucherie, pes hlídač a bojovník.

Spíš kategorie psů

Podle popisů i vzácných vyobrazení se navíc zdá, že jednotlivé typy se nelišily jen velikostí, ale i délkou srsti, tvarem hlavy a podobně. Dnešní nároky na sjednocené plemeno by tedy alaunti nesplňovali a možná je tak přesnější je chápat spíše jako kategorii psů. Na druhou stranu, středověký učenec by nechápal, co řešíme – alaunt je jiný pes než doga nebo chrt, a to pro definici přeci stačí.

Plemeno španělského alana dává tušit, jak mohli středověcí alaunti vypadat | zdroj: commons.wikimedia.org (autor Ewa Ziemska)

Alaunti byli chováni ve většině západní Evropy, svůj vliv ale měli i dále na východě. Kromě Francie ale zmiňme ještě Španělsko – kolem roku 1500 byly zdejší chovy vyhlášené jako nejlepší v Evropě a je pravděpodobné, že španělský alaunt byl moderně chápanému plemeni nejblíže. Říká se, že Španělé dobyli Nový svět tak snadno, protože conquistadoři měli silné alaunty vždy po svém boku.

Vzhledem k nesjednocení chovů nelze říci, kdy přesně alaunti vymřeli. Udává se, že vymizeli kolem roku 1700. Technicky vzato to ovšem nebylo vymření, spíš postupná přeměna. Slovo alaunt se víceméně přestalo užívat s tím, jak vznikala nová plemena – mnohá z nich ale byla potomky alauntů a vznikla jejich šlechtěním.

Příkladem dnešních plemen, která mají alaunty mezi předky je například italský corso či neapolský mastin. Někteří badatelé navíc věří, že alaunti mohli být základem i pro klasického buldoka. Nejblíže původnímu vzhledu je pak plemeno, které zachovává i otisk původního jména – španělský alano. Zároveň dnes existují chovné programy, které pracují s liniemi původních alauntů, pak je řeč o plemenech jako "britský alaunt" či "nový alaunt".

Alaunti se sice obvykle řadí do kategorie vymřelých plemen, vidíme ale, že to vlastně není přesné určení. Šlo spíše o typ psa, který navíc nevymizel, ale spíše se vývojem proměnil v nová plemena. Vzpomínka na alaunty ale žije v literatuře, vyobrazeních – a v krvi některých silných, západoevropských psů.