Není asi žádným překvapením, že etický přístup k využívání zvířat ve vědě se rodil dlouho a bolestně. Ani současná situace není ideální, třebaže je stav nesrovnatelný s přístupem před sto lety. Dávná etická otázka, zda je možné využít zvíře pro blaho člověka, a kde je hranice, tak stále nemá uspokojivou odpověď.

Na druhou stranu, už na začátku 20. století v Británii existovaly zákony proti krutosti na zvířatech. Aplikací této legislativy byl také úplný zákaz vivisekcí, tedy provádění chirurgických operací na vnímajících zvířatech. Právě zde vznikla rozbuška celé aféry.

Operace při vědomí, či nikoli?

V únoru roku 1903 proběhla v rámci katedry fyziologie londýnské University College pod vedením profesora Baylisse veřejná operace hnědého teriéra před publikem 60 studentů. Po této akci se ukázalo, že mezi studenty medicíny se "vetřela" skupinka švédských studentek hlásících se k feministickému klubu, který zároveň bojoval za práva zvířat. Tyto studentky profesor Baylisse obvinily, že psa operoval při vědomí, a šlo tedy o nelegální vivisekci. Bayliss – jehož výzkum prováděný na psech vedl k objevu hormonů – se obrátil na soud za nactiutrhání a vyhrál.

Je ale potřeba říci, že u soudu se objevila řada svědectví i z jiných pracovišť, která ukazovala, že situace opravdu ideální není a že jsou případy, kdy je s živými zvířaty zacházeno velmi krutě. Věci nepomohli ani studenti medicíny, kteří se soudu účastnili a podle novinářů se chovali arogantně a sprostě (dobový tisk to nazval medical hooliganism).

Rozsudek, který říkal, že celá operace proběhla v pořádku, ale začal rezonovat ve veřejnosti a mínění se začalo naklánět na stranu obhájců práv zvířat a odpůrců vivisekcí. Dokonce sám Mark Twain – který i jako Američan sledoval dění v Británii – publikoval ještě téhož roku povídku "Příběh psa", která je sugestivně vyprávěna z pohledu fenky, na jejímž štěněti se právě experimentuje.

Původní "památník hnědého psa" (asi 1907) | zdroj: commons.wikimedia.org (public domain)

Obránci práv zvířat tedy i po procesu trvali na tom, že psi jsou při lékařských experimentech týráni. V roce 1906 věc dotáhli až k veřejnému odhalení sochy na památku laboratorních psů, která nesla provokativní nápis, jenž opět tvrdil, že v roce 1903 došlo na hnědém teriérovi k vivisekci.

Socha byla často ničena studenty medicíny, nakonec musela dostat 24hodinovou policejní ochranu. Na denním pořádku byly hádky a bitky u sochy. Nakonec 10. prosince 1907 došlo k masivnímu pochodu asi tisícovky studentů (označovaných dobově jako "nepřátelé psů"), kteří jako výsměch nesli záplavu papírových figurín hnědého psa na tyči. U pomníku se střetly s třemi sty policistů a několika stovkami sufražetek.

Následovalo zatýkání a pokuty, situace se ale neuklidnila. Až do roku 1910 pouliční střety čas od času propukaly, a to i na jiných místech a v jiných městech. Obvykle šlo o souboje členů Národního sdružení proti vivisekci se studenty medicíny. Někdy se na stranu mediků přidávali i adepti veterinářství, což bylo následně kritizováno v akademických řadách a spory se přenášeli i tam.

Obecně je asi potřeba říci, že i když prvotní obvinění profesora Baylisse nebylo prokázáno, mladí medici byli vnímání stále negativněji. Napadali pokojné schůze zmiňovaného sdružení a odmítali jakoukoliv diskuzi o právech zvířat. Nicméně britské zákony už v té době vivisekci zakazovaly.

Studenti medicíny pomocí smrdutých bombiček rozbíjejí schůzy Národního sdružení proti vivisekci (Daily Chronicle 1906) | zdroj: commons.wikimedia.org (public domain)

Londýnská radnice nechala nakonec v roce 1910 sochu tajně v noci odstranit, čímž chtěla přispět k uklidnění situace. V reakci na to sice došlo k dalšímu výbuchu protestů, emoce ale postupně opadly – proto se uvádí, že aféra trvala do roku 1910.

Nicméně diskuze pokračovala dál. Pozitivním důsledkem sporů bylo to, že už v roce 1906 stát založil asociaci či úřad, který posílal inspektory kontrolovat dodržování platných nařízení. Zvířata využívaná při výzkumech neměla trpět, nesměla být operována při vědomí, a když to bylo potřeba, měla být usmrcována bezbolestně. Postupně také vznikly zákony, které dále zpřísňovaly pravidla používání laboratorních zvířat.

Nová socha na zastrčeném místě

Jakýmsi epilogem celé aféry pak bylo, když v roce 1985 stále existující Národní sdružení proti vivisekci nechalo vztyčit nový památník se sochou, nacházející se jen kousek od místa původního. Trochu překvapivě ale i po 70 letech diskuze ožila. V roce 1992 totiž správa parku nechala nový památník odstranit a až na nátlak veřejnosti ohlásila, že je to jen dočasné, neboť se chystá rekonstrukce místa. Po ní, v roce 1994, byl sice pomník obnoven, ale na jiném, dosti zastrčeném místě – což je dodnes kritizováno. Skoro jako by se i po desítkách let někdo bál ducha dávné aféry hnědého psa.

Těžko objektivně hodnotit události tak dávné. Je pravda, že obě strany sporu se uchylovaly k násilí a manipulacím, byť z dobového tisku vycházejí medici hůře. Výsledkem všeho ale byla celospolečenská debata o právech zvířat, která vedla k pozitivním změnám. A to je něco, co si psi určitě zasloužili.

Nový památník v parku Battersea | zdroj: commons.wikimedia.org (autor Tagishsimon)