Zlomek kosti není větší než jeden centimetr, přesto to stačilo ke komplexnímu sekvenování DNA, které jednoznačně určilo tvora jako psa domácího. Nalezen byl už během výzkumů v Lawyerově jeskyni na Aljašském pobřeží, který probíhal v letech 1998 až 2003. Nenarušené archeologické situace umožnily kombinací metod, především kalibrovanou datací pomocí izotopů uhlíku C14, určit stáří nálezů na cca 10 150 let (radiouhlíkové metody jsou dnes mnohem přesnější, než se před lety uvádělo).

Dlouho se mělo za to, že zlomek kosti by mohl patřit medvědovi, proto na případné další zkoumání čekal roky v depozitáři. Při analýze mitochondriální DNA se ale ukázalo nejen, že je to pes, ale že se dá i jeho genetická linie sledovat ke dříve zmapovaným pravěkým psům na Sibiři. Od těch se linie zkoumaného jedince oddělila před 16 700 lety.

Nenápadný kousek psí kosti byl pro vědce cenným zdrojem informací. | zdroj: Douglas Levere/University at Buffalo

Rázem se tak z malého zlomku kosti stal nejstarší známý pes v obou Amerikách. Už na základě starších výzkumů se předpokládá, že psi – podobně jako lidé – osidlovali Ameriku v několika vlnách. Nebylo ale jasné, kdy se tam zhruba objevili první z nich. Také je dlouholetou otázkou, zda první migrace probíhala ze severu na jih podél pobřeží, nebo úzkým nezaledněným koridorem ve vnitrozemí.

Kde jsou psi, jsou i lidé

Datace pozůstatků psa se relativně blíží době, kdy se předpokládá příchod prvních lidí – před 13 000 lety. To je také doba, kdy se zmenšil ledovec, a otevřely se cesty podél pobřeží. Zde do hry vstupují další možnosti moderní vědy. Kosti v sobě mohou uchovávat jakousi kroniku našeho života a stravy. Tento fragment přitom naznačoval, že pes se živil hlavně stravou z moře – rybami, velrybím masem a tuleni. Potvrzuje tak teorii, že první lidé v Americe byli vázaní spíše na vodní prostředí a při osidlování kontinentu využívali zprvu pobřežní trasy.

Důležitý je totiž předpoklad, že kde jsou psi, tam jsou lidé. Archeologie znovu a znovu ukazuje, že naše mezidruhové přátelství bylo už v pravěku velmi pevné a těsné. Otázka psů v Americe tak zrcadlí otázku lidí: V prvních vlnách přicházeli ti psi, kteří se stali základem plemen, jež v Severní i Jižní Americe existovala před příchodem Evropanů. Z této původní populace dnes už mnoho nezbylo. Nejprve je v severní Americe výrazně přečíslili potomci tažných psů Inuitů, později psi evropských kolonistů.

Nález malého fragmentu psí kosti je tak významný hned v několika rovinách: Potvrzuje teze o migračních trasách do Ameriky, ukazuje genetické spojení se psy na Sibiři a poskytuje DNA pro srovnání s mladšími předkolumbovskými psy v Jižní Americe. Další výzkum může potvrdit nebo vyvrátit, zda například plemena starých Aztéků vzešla z loveckých psů pravěkých lidí. A co je možná nejkrásnější: ukazuje, že symbióza psa domácího a člověka rozumného trvá po mnoho tisíciletí a že když naši předci dobývali planetu, po boku jim věrně kráčeli jejich čtyřnozí nejlepší přátelé.

Původní studii publikoval vědecký tým v magazínu Proceedings of the Royal Society B.