Zebřičky lze chovat jak v bytových klecích, tak ve větších voliérách. Uvádí se, že na jeden pár by měla mít klec rozměry alespoň 40 x 40 x 50 cm. Umístěna by měla být na klidném, světlém místě, ne ovšem na přímém slunci, v blízkosti radiátorů či v průvanu.

Venku mohou být zebřičky chovány celoročně, před mrazy je ale potřeba je ochránit. Ideální jsou voliéry konstruované tak, že mají samostatnou zateplenou místnůstku se vstupem do venkovního prostoru. Zebřička je společenský pták a většinou se nedoporučuje ji chovat jako solitéra. Ve větších voliérách se snesou i s jinými druhy ptáků, často se dávají spolu s velikostně podobnými chůvičkami či rýžovníky.

Z vybavení klece by mělo být samozřejmostí bidýlko, které navzdory drobné velikosti ptáčků nesmí být úplně úzké. Aby se mu pohodlně hřadovalo a spalo, nesmí bidýlko celé obejmout pařátky. Důležitý je přístup k vodě – zebřičky ji milují a rády se koupou, ideální tak je mít zvlášť závěsnou napáječku na pití a často vyměňovanou misku ke koupání.

Krmítko je vhodné závěsné, dno klece je přeci jen špinavějším prostorem. Zebřičky ocení i výběr různých ptačích hraček – zrcátka, rolničky, předměty k oštipování. Jako podestýlka se moc nehodí noviny, ptáci je trhají a velmi rychle ztrácí na účinnosti. Klec je pochopitelně nutné často čistit, ale to platí snad u všech mazlíčků. I nechovný pár si rád staví hnízdo jako místo odpočinku, je proto dobré zebřičkám poskytnout různé traviny a jiná stébla jako materiál.

Základem krmiva jsou semena, existují vhodné krmné směsi, případně si je můžeme namíchat sami. Zebřičky nejsou vybíravé, ale i tak je vhodná pestrost – mají rády proso, oves, semenec, mák, dokonce i řepku. Rozhodně je dobré doplňovat vhodným zeleným krmivem, tedy zahradními bylinkami, zelenými klasy obilovin a klásky trávy, chutnají jim i pampelišky.

Někdy se ptáčkům dávají mladé větvičky hlohu, na jejichž listech si pochutnají a ještě mohou loupat kůru. Zebřička nepohrdne ani kouskem ovoce, jako jsou jablka, rybíz či hrozny. Je potřeba být obezřetný u výběru pamlsků, spousta z prodávaných obsahuje zbytečné látky či cukry, dají se ale najít i vhodné doplňky s prospěšnými vitamíny. Ptákům je možné dávat i sépiovou kost pro doplnění vápníku.

Jak jsme řekli výše, zebřičky milují vodu. V teplém podnebí Austrálie dokáží vypít až 4 ml vody denně, což nevypadá jako mnoho, ale jde o 25 procent tělesné hmotnosti. V našich podmínkách tak velké nároky nemají, spoustu vody získávají i ze zelené stravy, přesto by mělo být pítko udržováno pravidelně čerstvé.

V době hnízdění se ptákům dávají i vaječné směsi, které jim saturují potřebu živočišných bílkovin, jinak získávaných například z hmyzu. Hnízdění je obecně kapitolou samo pro sebe, i když se ptáci množí poměrně snadno. Chceme-li jim pomoci, je dobré klec vybavit uzavřenou hnízdící budkou a poskytnout dostatek materiálu pro vystýlku.

Samička klade 4-6 vajec, rodiče se v sezení střídají. Společná je i péče o hnízdo, kdy zebřičky vajíčka otáčejí, hnízdo čistí a podobně. Po 14-16 dnech se líhnou mláďata, rodiče o ně pečují společně. V přírodě je snad až 50 procent vajíček parazitických, tedy je běžné, že některé snůšky samička snáší do cizího hnízda. V kleci ovšem nic takového snad nehrozí. Mláďata vylézají z hnízda asi po 18 dnech, po 35 dnech už jsou schopna se krmit sama. Úplně nezávislými se ale stávají až po 50 dni života, páry začínají tvořit v 80 dnech věku.

Vzato kolem a kolem jsou zebřičky skutečně jedněmi z nejméně náročných ptáčků na chov, vhodných i pro začátečníky. Nejsou příliš náchylné k nemocem, nemají zvláštní nároky na stravu a dobře se snáší navzájem. Když se to spojí s jejich pěkným vzhledem a zpěvavou – byť někdy trochu hlučnou – povahou, je myslím jasné, proč jde o jedny z nejrozšířenějších klecových ptáčků.