Zajímavé je, že ač bylo plemeno šlechtěno hlavně ve Španělsku, oficiální zemí původu je dle mezinárodní federace FCI uváděna Francie. Jak jsme uvedli, jedná se o plemeno relativně mladé, to je ale řeč o jeho oficiálním uznání. Předpokládá se, že předkové pyrenejských ovčáků se proháněli se stády v údolích a na svazích hor mezi Francií a Španělskem po staletí. Někdy se dokonce uvádí, že lze jejich původ vystopovat až k asijským pasteveckým psům.

Plemeno bylo každopádně až do první světové války úplně mimo zájem jakékoliv odborné kynologie. Proto i když řekneme, že tito ovčáci se po boku pyrenejských pastýřů pohybovali odjakživa, muselo jít – třeba i kvůli izolaci jednotlivých horských údolí – o velmi nesourodou skupinu psů s širokým rozptylem vzhledu. V pastevectví se často doplňovali s plemenem pyrenejského horského psa a uvádí se, že dva ovčáci zvládli tisícihlavé stádo ovcí.

Zabodovali ve válce

Za první světové války si nadaných psů všimli francouzští důstojníci, kteří si cenili jejich vlastností jako výborného čichu, vytrvalosti a inteligence. Díky zařazení pyrenejských ovčáků do válečné služby – kde se vyznamenali coby poslíčci, záchranní psi v zničených zákopech, strážci a v neposlední řadě maskoti jednotek – se jim najednou dostalo obrovské popularity u francouzské veřejnosti.

První standard plemene vytvořil americký plukovník Tolet v letech 1921–1925, ten byl ale uznán jen částečně. Širšího uznání se dostalo u francouzských psích federací psu v 60. letech, plného mezinárodního teprve v roce 1990. Standard z roku 1990 se ale paradoxně od prvního Toletova příliš neliší. Až do 90. let nebyl pes mimo Pyreneje příliš četný, od té doby se rychle šíří Evropou a například v ČR je ročně registrováno několik vrhů čistokrevných štěňat.

Jak jsme uvedli výše, historicky se podoba psa dosti různila a takřka každé pyrenejské údolí se pyšnilo svým typem ovčáka. Společné jim ovšem byly vlastnosti. Standard uznávaných čistokrevných psů toto trochu sjednotil, i tak je benevolentnější, než bývá u jiných plemen zvykem.

Obecně jde o středně velkého psa, s hmotností od 23 do 32 kg a s výškou mezi 35 a 54 kg. Je to pes s lehkou, jemnou konstrukcí těla, nikoliv ovšem křehký. Naopak je velmi dobře osvalený a vyniká vytrvalostí. Hlavu má v poměru k tělu spíše menší, s růžicovitýma či polovztyčenýma ušima. Špičaté, vztyčené uši by se u čistokrevného psa neměly objevovat a často prozradí křížence.

Hravý a inteligentní, ale závislák na páníčkovi

Celé tělo má kryté hustou srstí, jejíž barevnost sahá od rezavé přes bílou až po tmavě šedou. Pyrenejský ovčák má dvě základní varianty: s dlouhou srstí v obličeji a s krátkou srstí v obličeji (někdy se uvádí dlouhá a polodlouhá). Nejde přitom jen o osrstění tváře, tyto varianty jsou fyziologické a projevují se i ve stavbě těla.

U varianty s dlouhou srstí sahá srst až přes oči, je jemnější a hladší. Tito psi bývají subtilnější, naopak ti s krátkou srstí jsou větší a těžší. Jejich chlupy jsou hrubší a jako by zplihlé. Jde ale stále o varianty jednoho plemene, takže se stává, že se například ve vrhu dlouhosrstých ovčáků narodí jeden krátkosrstý.

Povahově jde o mimořádně hravé a inteligentní psy. Přesně jak jsme uvedli u jeho válečné historie: je velmi učenlivý, vytrvalý a obětavý. Jeho ovčácká krev se na jednu stranu projevuje ve velké věrnosti rodině, na druhou stranu někdy až k závislosti na svém pánu. Někdy se tak udává, že plemeno má vyšší výskyt separačních úzkostí, což je třeba brát v potaz, pokud psa necháváme samotného.

Anglické příručky přímo uvádějí, že jde o "one-man dog", tedy psa extrémně fixovaného na svého pána. Také je třeba vědět, že jeho horalská vytrvalost se projevuje v tom, že je prakticky nevyčerpatelný a vyžaduje hodně pohybu a aktivit. Pokud tato jeho potřeba není naplněna, může být pes z frustrace někdy agresivní. I když je to ale one-man dog, přesto bere rodinu jako celek a pro svou touhu po pohybu a akci, spojenou s dobrosrdečností, je to ideální plemeno k dětem.

Pyrenejský ovčák je tak dalším příkladem pasteveckého psa, který dobré dědičné vlastnosti získané při staletích péče o stáda přenášejí i do současnosti, kdy jde hlavně o rodinného společníka. Cestu z horských údolí na naše dvorky si tak v měnícím se světě jen zaslouží.