Marwari je velmi staré plemeno indických koní, jeho historie sahá do 12. století. Rathorové, kteří vládli indickému státu Marwar, šlechtili koně na základě přísného výběru. Protože byli bojovníky, musel splňovat ty nejnáročnější požadavky na válečného koně.

Kromě toho musel umět přežít v náročném terénu, v extrémně suchých a kamenitých oblastech. I díky tomu má toto plemeno mimořádně tvrdá kopyta, která prakticky není potřeba kovat. Koně museli dobře snášet chlad i vysoké teploty, ujít s ozbrojeným jezdcem velké vzdálenosti a vystačit si i s minimem krmiva.

Uši marwariů jsou jedinečné | zdroj: Profimedia

To vše Marwari splňují do puntíku, navíc je velmi oddaný člověku. O jeho výkonech kolují legendy napříč staletími – podle těch nejznámějších dokáže elegantní teplokrevník vyskočit do výšky slona, zraněného jezdce doveze do bezpečí a pokud je jezdec stržen ze sedla, je schopný nad ním držet stráž a kousáním odhánět útočníky. Tedy tak alespoň praví legendy.

Jako pandy: Zákaz vývozu, jen zápůjčka

S tím, jak klesal počet bitev na území Indie, klesal i počet čistokrevných Marwari. Začátkem dvacátého století už žilo jen mezi 500 až 600 jedinci, maharadža Umaid Singh proto rozjel záchrannou akci a od 30. let byl vývoz těchto koní za hranice Indie zakázán. Teprve v roce 2000 zemi opustilo prvních šest koní, v roce 2006 byl ale zákaz opět obnoven a od roku 2008 je povolen pouze jejich dočasný pobyt v zahraničí.

I přes chovatelské a šlechtitelské snahy je plemeno stále velmi vzácné, na celém světě žije méně než pět tisíc jedinců.

Marwari patří mezi menší koně, někdy bývá zařazován i mezi poníky. V kohoutku měří jen kolem 150 centimetrů, je dobře osvalený, s ušlechtilou hlavou a dlouhýma nohama. Poznávacím znamením jsou již zmíněné uši vytočené směrem ven. 

Mají jemnou a hedvábnou srst. Původně se vyskytovali jen v černé barvě, nyní jsou přípustné i další barvy včetně hnědé, kaštanové, šedé či bílé. Můžete narazit i na ryzáka nebo strakaté jedince.