Omylů se může dopustit člověk v každém věku, jistě se najde řada smutných případů útoků psa na člověka, na jejichž počátku stálo banální neporozumění. Děti jsou ale přeci jen zranitelnější, a proto by zodpovědný chovatel měl jejich chování kolem psů věnovat zvýšenou pozornost. Studie vědeckého týmu z univerzity v Helsinkách tento apel jen podtrhuje. Zajímavý je přitom kontrast s dospělými lidmi – podle závěrů některých výzkumů dokáže dospělý člověk na psa reagovat ve většině případů instinktivně správně, ačkoliv třeba s nimi nemá mnoho zkušeností. O to zásadnější je zjištění, že v dětské psychologii je cosi, co tuto obezřetnost potlačuje.

Výzkum skutečně probíhal na psychologické bázi, vědce zajímalo, kdy se u dětí začnou rozvíjet schopnosti číst správně v projevech psa jako jiného živočišného druhu. Je to důležitá otázka nejen pro bezpečné a klidné soužití se psy. Napovídá to také leccos o rozvoji naší psychiky a schopnosti orientovat se ve světě. Bohužel se zdá, že v tomto případě platí to, co v mnoha jiných aspektech raného dětství: na přirozené instinkty dětí není vždy bezpečné spoléhat. Lidská mláďata ve svém vývoji spoléhají na vedení rodičů i v otázkách bezpečí.

Vše má navíc ještě jeden rozměr, a to přímo v problematice psí psychologie a vývoje. Pes domácí je totiž zvláštní živočišný druh, žádný jiný se v průběhu evoluce tak nepřizpůsobil životu s člověkem. Leccos ze psích projevů se už velmi vzdálilo předpokládanému chování divokého předka, jak ho dodnes vidíme třeba u vlků.

Mýlily se i děti, které psa mají

V rámci publikovaného výzkumu dostalo 34 dospělých, 34 čtyřletých a 31 šestiletých děti k dispozici obrázky psích a lidských tváří. Měli za úkol posoudit, jak byli vyobrazení jedinci nadšení, jak dobrá či špatná jim připadá jejich nálada a zda jsou veselí, neutrální nebo naštvaní.

Vyhodnocení následně ukázalo, že čtyřleté děti hodnotily mylně vzteklé psy jako pozitivně naladěné mnohem častěji, než tomu bylo u šestiletých a dospělých. Tento omyl nastával i u dětí, které podle rodinného zázemí měly větší zkušenosti s životem se psy. Dospělí účastníci experimentu ve většině případů hodnotily negativní i pozitivní výrazy psů vesměs správně, a to opět bez ohledu na předchozí zkušenosti s životem se psy. Šestileté děti vykazovaly největší ovlivnění předchozími zkušenostmi se psy. Ověřovací část studie, ve které děti hodnotily výrazy lidí, naopak ukázala, že v tomto ohledu člověk bez ohledu na věk nemá problémy.

Výsledky tedy ukázaly, že pro správné čtení ve psí tváři je klíčový věk. Děti kolem šestého roku se rapidně rozvíjejí, což je poznat i na psychologické změně s nástupem do školního věku. Podle autorů studie se zdá, že malé děti mají tendenci psy posuzovat jen podle svých instinktivních znalostí lidských tváří – a proto jim například vyceněné zuby, u člověka součást vřelého úsměvu, nepřipadají zlověstné. Šestileté děti už mohly nasbírat nějaké zkušenosti se psy, proto také existují největší rozdíly v kategoriích „žije se psem“ x „psy moc nezná“. Postupně se jim také rozvíjí schopnost tyto naše přátele instinktivně chápat.

Potřebují dozor

Závěry studie její vlastní autoři velmi zdůrazňují: není radno podceňovat zásadu, že malé děti potřebují u psů dohled. Statistiky jsou v tomto jasné, tam kde se výzkumy provedly (například v Austrálii), se nejvíc vážných psích pokousání řeší ve věkové skupině 0-4 roky. Některé kousance jsou dané povahou psa, některé ale mohou vycházet právě z nepochopení toho, co pes svou řečí těla říká.

Otázka jistě není uzavřená a sami badatelé uvádějí, že se k ní chtějí vrátit. Zdá se totiž, že problematika rozvoje mezidruhového porozumění je bohatší, než by to na první pohled vypadalo. Kupříkladu by byl potřeba mnohem větší vzorek dětí, aby bylo jasné, jak velký vliv může mít učení se – tedy pokud jsou děti ze „psích rodin“ pečlivě vedeny k porozumění psům od útlého věku, jak moc to riziko pokousání snižuje. Každopádně platí, že psi jsou různí, někteří zázračně trpěliví, jiní cholerici. Testovat na dětech, s jakým psem máme zrovna tu čest, není nejlepší nápad.