Výmarský ohař je plemenem, které bylo cíleně vyšlechtěno asi na přelomu 18. a 19. století při honbě za kvalitními loveckými psy. První odchov proběhl na panství velkovévody Karla Augusta ve Výmaru v Durynsku. Panství ostatně zahrnovalo rozsáhlé lesy plné zvěře a velkovévoda byl vyhlášený lovec. Předpokládá se, že první čistokrevní výmarští ohaři vznikli křížením několika generací jiných ohařových plemen, přesné určení ale není známo.

Dlouho šlo o zvířata určená výhradně pro šlechtické prostředí. Jisté elitářství se ale psa drželo i o století později. První chovatelský klub vznikl v roce 1897, za cíl si kladl přísně dohlížet na rozvoj plemene a také aktivně bránit jeho širšímu rozšíření. Členové měli totiž za to, že jen ti nejlepší lovci ocení kvality tohoto psího šlechtice a že jeho masové rozšíření by vedlo jen k degradaci. První mezinárodně uznaný standard pak vznikl v roce 1935.

Krátkosrstí a dlouhosrstí výmarani

Právě vznik tohoto standardu je také okamžikem, kdy se původně jednotné plemeno výmaranů rozdělilo na dvě varianty - krátkosrstou a dlouhosrstou. Úplně původně byl přístup takový, že žádoucí je krátká srst. Když se ve šlechtických chovech narodilo dlouhosrsté štěně, považovalo se to za vadu a štěněti nebylo umožněno se rozmnožit. Na konci 19. století ale pod dojmem z výstav vznikla debata, zda přeci jen dlouhosrstou variantu nedržet. V reakci na to se začalo mluvit o čistokrevných (krátkosrstých) a polokrevných (dlouhosrstých) ohařích.

Část chovatelů si ale dlouhosrstou variantu zamilovala, začala ji cíleně rozvíjet a chovat se k ní jako k samostatnému plemeni. Od roku 1935 a vzniku mezinárodního standardu krátkosrstého výmarského ohaře se pak ti dlouhosrstí považují za plnohodnotné, samostatné plemeno, které se dočkalo mezinárodního uznání jen o něco později.

Krátkosrstí výmarani jsou dodnes rozšířenější a někteří chovatelé je stále považují za "autentičtější". Čistokrevný chov dlouhosrstých ale trvá také už skoro sto let.

Výmarský ohař - dlouhosrstá varianta | zdroj: Pixabay

Výmarský ohař je velký, robustní pes, který dorůstá výšky až 70 cm při 40 kg váhy. Má silně osvalené tělo a atletické vzezření. Celý jeho vzhled prozrazuje perfektního lovce a honiče. Výrazným rysem jsou velké, trojúhelníkové, svěšené uši. Typické vzezření dotváří světle šedé či modrošedé oči.

Krátkosrstá varianta má hustou, přiléhající srst bez podsady, dlouhosrstá delší a s podsadou. Původní barva je šedá či šedostříbrná, psům se někdy přezdívá "šedý duch". Rozšířená a povolená je i srnčí hnědožlutá. Pravidla jsou dnes trochu benevolentnější, připouští se tedy i výskyt tmavšího pruhu na zádech, neměly by se ale objevovat znaky a srst by měla být jednobarevná.

Temperament jen pro zkušené

Tito psi jsou legendami mezi loveckými plemeny pro svou obrovskou výdrž, temperament a schopnosti. Tyto vlastnosti s sebou ale nesou i značné nároky na případné chovatele. Výmarani chovaní jako společníci neztrácí nic z rodového temperamentu, a tak je potřeba psům poskytovat dostatek fyzické aktivity, o dostatku životního prostoru nemluvě. Není to zkrátka pes na bytové polehávání.

Jejich temperamentní povaha také vyžaduje intenzivní výcvik. Ne sice přísný, protože o výmaranech se říká, že jsou velmi citliví, ale pevný a vytrvalý. Pes s takovým temperamentem musí být totiž dokonale poslušný, jinak může být až nebezpečný – není to tedy pes vhodný pro začátečníky nebo chovatele, kteří jim nejsou schopni dostatek pozornosti věnovat.

S pozorností je totiž potřeba nešetřit i při sociálním životě. Výmarani jsou, jako většina loveckých psů, dokonale věrní svému člověku. Milují svou rodinu a jsou jejími plnohodnotnými členy a ochránci. To má ale stinnou stránku – u těchto ohařů se může lehko rozvinout separační úzkost. Své lidi potřebují opravdu intenzivně a většina z nich nesnáší dobře osamění.

Pokud to ale někdo s chovem psa myslí opravdu vážně, hledá plemeno na cvičení, trénování a aktivní životní styl – pak může být výmaran pro něj ten pravý.