Ve srovnání se psy mají kočky odlišnou historii vztahů k člověku. Nikdy nebyly cíleně šlechtěny tak, aby se posílila jejich schopnost poslouchat, spolupracovat a komunikovat s námi. Kočky byly společnice a pomáhaly s lovem škůdců, nikdo je ale nikdy necvičil k hlídání obydlí, pasení stád či řízenému lovu. Na druhou stranu jsou to ale pořád inteligentní, společenská zvířata. Vědci v posledních letech přesvědčivě ukázali, že kočky dobře vnímají, co jim člověk říká, stejně jako chápou naše chování a různá gesta.

Teoreticky vzato tedy mají kočky potenciál k tomu učit se pokynům podobně jako pes. Zároveň ale zůstávají svébytnými stvořeními. I naše očekávání od nich jsou jiná. Kočka se tak například naučí na vodítko, nebudeme ji ale brát na dlouhé procházky srovnatelné s psími. Může se naučit pokynu „sedni“, ale nebude to víc než trikem – kočku neposadíme k nohám v zahrádce restaurace a nebudeme čekat, že bude tiše čekat, až si vypijeme svoje. Zároveň ale v některém učení se excelují, kupříkladu chápou princip toaletní bedničky výrazně lépe než psi.

Snadnější život pro kočku

Můžeme ale najít názory odborníků na zvířecí chování, kteří říkají, že je potřeba zkusit se na celou věc podívat z úplně jiného úhlu pohledu. Veškerý výcvik, o kterém jsme doposud mluvili, slouží hlavně k usnadnění života člověka. Z jisté formy výcviku ale přichází benefity i pro život samotné kočky. Kočka se tak správným postupem může například naučit vstupovat do přepravky bez stresu, nebýt nervózní z cestování autem či bez zbytečné agresivity a nervozity snášet péči o srst a kontrolu zdraví.

Trénink také například potlačuje i úzkost z návštěvy veterináře. Kočičí psychologové pak hovoří i o zvláštních situacích – například výcvik opuštěných koček v útulcích k tomu, aby se nebály zkoumat své okolí, vede k větší sebejistotě, méně úzkostným reakcím na neznámé lidi, a tedy i k větší pravděpodobnosti adopce.

Citlivá socializace

Kočky oproti psům nemají vrozenou náklonnost k lidem. V raném věku se tak musí setkat s vhodnou formou citlivé a něžné socializace, takříkajíc se naučit, že lidská náruč umí být bezpečná a hřejivá. Když se propásne tato příležitost, jen těžko k nám v dospělosti hledají cestu. Existují dokonce náznaky, že koťata jsou pozornější k lidským gestům a projevům – což znamená, že v raném věku lépe vstřebávají základy výcviku a výchovy. Klasický příklad formování v kočičím dětství je v doporučení, abychom si s malými mazlíčky hráli hlavně pomocí hraček na tyči. V raném mládí otištěné spojení „lidská ruka = zábavná kořist při lovu“ dokáže v dospělosti způsobit nejednu nepříjemnou situaci.

Při výcviku se ale vždy musí postupovat citlivě a s pozitivním přístupem. Křik, tvrdé zacházení, či kdysi tak oblíbené stříkání vodou jako trest – to všechno je zdrojem stresu a podrývá kočičí důvěru k nám. Naopak pozitivně pojatý výcvik, který motivuje kočky pomocí odměny či pomazlení, slaví většinou větší úspěch. Právě pomocí pamlsků se kočičí mazlíčci většinou nejlépe naučí například sami vstupovat do přepravky či v klidu sedět při vyčesávání srsti. Když už někdo učí kočky skutečné triky – například dát packu, sednout na povel, překulit se a podobně – tak nejsnazší práci mívá s mlsouny, kteří na pamlsky opravdu dají.

Někdy to nevyjde

Je ale potřeba zopakovat, že kočka není pes. Její vnitřní motivace reagovat na člověka podle jeho představ, či snaha alespoň udržet pozornost, je prostě nižší, což je dáno do značné míry evolučně. Statistiky britských odborníků na zvířecí chování tak říkají, že u koček je velmi vysoké procento chovatelů, kteří přiznávají, že „to prostě vzdali“. Se psy si to dovolí řádově menší počet lidí.

I s variantou, že to prostě nepůjde, je tak potřeba počítat. Kočičího mazlíčka bychom neměli do ničeho nutit, stejně jako naše trpělivost nemusí být nekonečná. Při jakékoliv snaze o výcvik by zvíře mělo mít možnost toho o vlastní vůli nechat. Člověk by měl být vůči ochotě mazlíčka se něco učit citlivý, násilí stejně nic nezmůže.

Pokud vidíme, že od nás kočka odvrací hlavu, výrazně si líže nos, vypadá napjatě či nahrbeně, náhle začíná intenzivně pečovat o srst, má stočené či složené uši nebo švihá ocasem – pak mějme na paměti, že to všechno mohou být projevy toho, že se při výcviku necítí dobře. A kdo je člověk, aby se hádal s kočičími pocity?