Nová genetická studie zahrnovala více než dva tisíce psů (čistokrevných i míšenců) spolu s celkem 200 tisíci zodpovězenými otázkami v dotaznících pro dalších 18 tisíc chovatelů. Svým způsobem jde o vůbec první odbornou, recenzovanou studii, která se věnovala podobné otázce: totiž, zda a do jaké míry je povaha psa determinována jeho plemenem. Výzkum prováděli vědci z univerzity v Massachusetts spolu se studenty. 

Hlavní zjištění jsme prozradili už v úvodu: závěry jdou v podstatě proti široce tradovaným představám o zásadním vlivu plemene na povahu psa. Konkrétně by plemeno mělo mít vliv na agresivitu, poslušnosti či láskyplnost k člověku. S tímto předpokladem pracují lidé věnující se psům, chovatelé i naučná literatura. Ostatně, nebudeme zastírat, že i naši čtenáři si u charakteristik psích plemen mohou přečíst něco o jejich povaze. 

Podle autorů ale nastává problém ve chvíli, kdy vznikají zákonná omezení chovu některých plemen, která by měla být odůvodněná jejich komplikovanou povahou. Chybí totiž tvrdá data, která by jasně řekla, že někteří psi mají horší předpoklad pro výcvik než jiní, jen kvůli plemeni. I kvůli tomu výzkum probíhal. 

Individualita psa, ne plemene

Genetické testy spolu s mapováním psího chování dotazníky sesbíraly data od 78 plemen. Podařilo se při tom určit asi 11 genetických řetězců, které jsou velmi pravděpodobně zodpovědné za rysy chování. Zároveň se ale ukázalo, že tyto řetězce v rámci plemen vykazují jen minimální specifičnost. Jinými slovy: na genetické úrovni se špatně hledá rozdíl mezi předpokládaným vrozeným chováním plemen. Není úplně nulový – modely ukazují, že pokud se pokusíme povahové varianty zkatalogizovat, tak asi devět procent jejich variability lze genům přisoudit. Všechno ostatní je ale spíš otázka individuálních vloh, věku, pohlaví a předchozího výcviku a zkušeností zvířete. 

Důležité je si taky uvědomit, že evoluce psů trvá tisíce let, moderní plemena ale nejsou ve své pestrosti starší než pár staletí. Vzhled dokážeme ovlivnit selektivním křížením snadno, psychiku už o něco hůře. Dědičné vlastnosti „dobrých“ psů se utvářely v mnohem hlubší minulosti než soudobá plemena. 

Je samozřejmě velká otázka, jak celý výzkum interpretovat. Zkušenosti mnoha chovatelů říkají na první pohled něco jiného – u různých plemen se při výcviku skutečně může dařit sledovat různé vlohy. Je klidně možné, že autoři studie něco přehlédli nebo že špatně interpretují sledovaná zjištění. Zároveň ale může platit, že samotný vliv plemene se přeceňuje. Respektive, že leccos determinuje i fyziognomie psa. Jinak bude vypadat výcvik německého ovčáka a jinak jorkšíra. Špatně socializovaný, týraný pitbul bude smrtícím tvorem, na rozdíl od mopse ve stejném postavení – závěr z toho ale může vypadat tak, že pitbul byl zabijákem už pro svůj původ, nikoliv zanedbaný výcvik. 

Bylo by tedy chybou závěry práce brát jako neměnnou bernou minci. V některých ohledech může ale sloužit alespoň pro zamyšlení, zda někdy psům „problematických plemen“ prostě tak trochu nekřivdíme.