Původ tohoto plemene je zahalený v mlze dohadů. Asi nejpopulárnější domněnka říká, že pes vzešel v alpských údolích jako potomek římských molosů – velkých psů podobných mastifům, kteří doprovázeli legie při jejich dobývání světa, a to včetně Alp. Jiný názor sleduje jistou podobnost španělských mastifů a pyrenejských psů se psy alpskými. Uvažuje se tak o původu sahajícím k fénickým a kartaginským psům dováženým do Hispánie. Třetí varianta říká, že velcí psi Alp vzešli z domorodých plemen střední Evropy.

Faktem je, že v izolovaných alpských údolích probíhalo po staletí selektivní křížení psů, limitované geografickými podmínkami, které sledovalo za cíl získat silné a odolní pracovní psy. Tak nějak se vyvíjeli i předci bernardýnů nebo bernských salašnických psů, blízce příbuzných právě velkého švýcarského psa.

Oblíbení a všestranní pracovní psi

Ačkoliv tedy máme ve starších dějinách plemene řadu nejasností, je jisté, že v 19. století byli předci dnešních psů v Alpách široce rozšíření a oblíbení. Dokázali vykonávat řadu prací na místních farmách, od hlídání stád a majetku, přes příležitostný lov až po zápřah. Jako tažné psy menších vozů se zbožím je využívali nejen farmáři, ale i řezníci, dělníci či řemeslníci v takové míře, že se těmto psům v některých regionech Švýcarska dokonce říkalo „koně chudých“.

Zároveň ale z ne úplně jasných důvodů začala s koncem 19. století obliba plemene klesat. Jejich práci zastávala specializovanější plemena a stále více stroje. Kdysi široce rozšířený pes tak málem vyhynul.

Na začátku 20. století ale došlo k jakési renesanci, když se o psy začala zajímat odborná kynologická veřejnost, motivovaná navíc vlasteneckým švýcarským cítěním. V roce 1908 byla na 25. jubilejní výstavě Švýcarského kynologického spolku představena dvojice údajných velkých, krátkosrstých variant bernského salašnického psa.

Psí nadšenec Albert Heim, považovaný za zakladatele moderního chovu a zachránce švýcarských salašnických psů, v nich ale správně rozpoznal zástupce tradičního, starého a rychle mizejícího plemene. To probudilo novou vlnu zájmu, začal být veden odborný chov a v roce 1912 založen první chovatelský klub velkých švýcarských salašnických psů. Mezinárodního uznání se dočkali v roce 1939.

Před druhou světovou válkou byli tito psi ještě široce využíváni jako pracovní. Tuto roli dodnes úplně neopustili, v posledních desetiletích se z nich ale pro dobrou povahu stali poměrně oblíbení rodinní společníci. Nejvíce se jich stále chová ve Švýcarsku a v okolních zemích, rozšířili se ale víceméně do celé Evropy i za oceán. Také v Česku se jim daří a vyskytují se stále častěji.

Veselí a přátelští psi

Jak jsme uvedli na začátku, není to žádný drobeček. V kohoutku dorůstá až 72 cm a vážit může přes 60 kg, fenky bývají o něco menší. Má masivní, ale harmonicky stavěné tělo – nepůsobí proto podsaditě a vlastně ani těžkopádně. Naopak, jeho svalnaté tělo se silnými kostmi naznačuje, že byl při práci na farmách schopný překvapivých atletických výkonů.

Oproti podobnému bernskému salašnickému psu má ten švýcarský velký krátkou, rovnou a tvrdou srst. Ta je ovšem dvouvrstvá a skvěle chránící proti drsnému počasí. Zbarvením jsou si ovšem podobní, typická je trikolóra základní černé barvy s rezavými a bílými skvrnami. Mají klidný a mírný výraz obličeje a milovníci plemene často hovoří o vyloženě přátelském výrazu v očích. Typické jsou velké, trojúhelníkové uši svěšené v zadní části lebky.

Jsou to veselí, přátelští psi s velkou nákloností k lidem i k dětem. Plemeno velkých švýcarských salašnických psů se tak vyznačuje značnou schopností socializace a ideálním poměrem mezi aktivní a klidnou povahou. Opět si půjčme slova nadšenců pro plemeno: ti psa charakterizují především jako „důstojného a hrdého“. Řadí se tak po bok dalších galantních obrů, jakých mezi alpskými plemeny nalezneme více.

Jeho přátelská povaha se odráží v tom, že velmi špatně snáší izolaci, není to tedy pes do samoty či snad dokonce do kotce (nakonec, který pes by v něm chtěl trávit čas). Naopak velmi intenzivně touží po pozornosti a po účasti na rodinném životě.

Míra aktivity se liší podle jedinců, obecně lze ale říci, že jsou schopní nárazově vyvinout množství energie – a pak rádi odpočívají, ideálně u krbu se zbytkem rodiny. Jako pracovní psi ale nemají rádi ani příliš mnoho zahálky, proto ocení výlety, cvičení i úkoly. Lásku k rodině projevují i citem pro její ochranu, vyznačují se tedy jako skvělí hlídači, kteří netrpí na zbytečnou agresivitu.

Je to vcelku zdravé plemeno, na poměry jiných psů této velikosti. Bohužel je ale pravdou, že stejně jako ostatní velcí psi i švýcarský salašnický mají o něco kratší průměrnou délku života – jen okolo 10 let.

Velký švýcarský salašnický pes je skvělou variantou pro člověka, který hledá čtyřnohého člena rodiny k domu s pozemkem. Nikoliv však v kotci zavřeného hlídače či na dvoře izolovaného psa. Kdo ale touží po mazlíčkovi rodinném, který má nejen velké tělo, ale i velké srdce, ten by měl pořízení tohoto ušlechtilého horala velmi pečlivě zvážit.