Vikingy nezmiňujeme náhodou, právě v kultuře drsných seveřanů raného středověku hrály kočky překvapivě důležitou roli, jak se ostatně o tom mohli přesvědčit i naši čtenáři. Vůz bohyně Frey byl tažený kočkami, objevují se i v pověrách, ságách a pověstech. Skoro se tak nabízí úvaha, zda kočky z mýtů a legend nebyly předky dnešních norských koček.

Obzvlášť zajímavá je mytologická kočka skogkatt, což měla být kouzelná šelmička obývající hory, vyznačující se schopností šplhat i na místa, kam se obyčejné kočky neodváží. Protože je jednou z vlastností norské lesní kočky i skvělá obratnost při šplhání, hovoří o nich někteří chovatelé a kluby právě jako o „norské skogkatt“.

Jinak ale víme, že se do Skandinávie díky vikinským výbojům dostávaly i kočky z mnoha zemí, často i vzdálených (včetně možnosti importu angorských koček z Malé Asie). Navíc je tu východní tradice ruských dlouhosrstých koček. Je tedy možné, že se takto ve Skandinávii utvořil jakýsi „substrát“, ze kterého teprve plemeno vzešlo. Každopádně se po staletí vyvíjelo v chladných podmínkách a seveřané si museli silných koček-myšilovek cenit jak v obydlích, tak na lodích.

Jako u mnoha přirozených plemen, i zde je onen malý paradox, že navzdory jejich staleté existenci si jich chovatelé všimli poměrně pozdě a proto psané dějiny plemene začínají až ve 20. století. Mezi odbornými chovateli si kočky „nalezené“ na venkově rychle získaly velkou popularitu – vždyť šlo o skutečně unikátní, národní plemeno. V roce 1938 vznikl první klub, plemenný vývoj ale přerušila válka. Protože v krušných časech nikdo čistotu plemene nehlídal, málem vymřelo na smíšení s toulavými kočkami norských měst.

Po válce ale nastala obnova díky zdravé populaci na venkově a v 50. letech král Olaf V. prohlásil plemeno oficiální kočkou Norska. Teprve ale až v 70. letech se dočkalo mezinárodní registrace, v Evropě a USA se pořádně šířit od 90. let. Těší se ovšem značné oblibě, například ve Francii jde o páté nejpopulárnější plemeno co do registrovaných čistokrevných chovů.

Je to velká, silná kočka, která zřetelně přesahuje běžné kočičí rozměry. Samci mohou vážit až 9 kg, k celkovému mohutnému vzezření navíc pomáhá mimořádně hustý, dvouvrstvý kožich a velmi huňatý ocas. I samotné nohy jsou nápadně mohutné, vše navíc korunuje velká hlava s výraznýma ušima, zdobená hřívou. Někdy se dokonce na uších objevují štětinky podobné rysím. Právě jejich kožich a velký ocas jsou, spolu s rozměry, nejtypičtější znaky plemene. Je přípustná široká škála zbarvení, tradiční jsou černé, tmavé, jantarové či nazrzlé znaky na bílém podkladu.

Norská lesní kočka s typickými znaky - výrazná hříva, štětinky na uších a mohutné končetiny | zdroj: commons.wikimedia.org (autor Bfe)

Je to velmi energický a aktivní tvor. Přirozenější je pro ně venkovské prostředí, kde mohou volně vycházet z domu. Dokážou se naučit i na uzavřený byt, ovšem mnohým to může dělat problém. Rády totiž zkoumají nově podněty, s oblibou šplhají po stromech a díky silným končetinám jsou v Norsku známé i tím, že s oblibou lezou po skalách.

V krvi mají silnou loveckou vášeň, pokud jde o hlodavce, nejsou to ale povahou žádné divoké bojovnice. Naopak jsou k lidem přátelské a přívětivé a rozhodně ocení i dlouhé, klidné mazlení. Snad jen na hluk jsou citlivější, a i když umí být hravé, bývají nervózní kolem přemíry dětí, psů, křiku a podobně.

Norská lesní kočka je na jednu stranu tvorem, který je jako připravený k tomu, aby se proháněl s vlající hřívou mezi stromy severských lesů. Na druhou stranu si ale našla cestu do mnoha domácností po celém světě a jejich milovníci vědí, že co je větší, to je lepší.