Žije na poměrně rozsáhlém území od jižní Číny, přes Myanmar, Indii, Bhútán a Nepál, až po Pákistán – zkrátka všude tam, kam sahá kopcovitá krajina obkružující velehorské jádro Himalájí. Obývá především lesy a křovinaté oblasti a v divočině často vytváří velká hejna. V Evropě se objevila timálie poprvé v roce 1866 v londýnské zoo. Dnes se jejím chovem zabývá mnoho evropských zoologických zahrad, v těch českých je ale spíše vzácností. V posledních letech je ale stále početnější mezi chovateli, což se pozitivně projevuje i na klesající ceně.

Timálie je oblíbená i pro své pestré zbarvení. Jde o drobnější ptáčky měřící maximálně 15 cm a vážící 20 gramů. Samec i samice mají šedozelený hřbet a hlavu, oranžové hrdlo, křídla se střídající se žlutou, červenou a černou. Kolem očí mívají žlutý kroužek, zobák je výrazně červený. Jediný rozdíl mezi pohlavími spočívá v tom, že samičky bývají spíše menší a nemají barvy tak výrazné.

Schovaní v zeleni

Timálie se mohou chovat ve větších klecích, je ale pravda, že jim nejvíce vyhovují dostatečně velké voliéry s hustým osázením vegetací. Chovatel se tak dostává do malého dilematu – pokud ptáčkovi připraví co nejpřirozenější prostředí, může se stát, že ho málokdy uvidí. Timálie se totiž cítí nejbezpečněji ukrytá v zeleni.

Je ale pravda, že mnoho majitelů má tu zkušenost, že pták, kterému se věnuje nejlepší péče, si na člověka brzy zvykne a zkrotne. V přírodě velmi plachý tvor se tak stává důvěřivým podobně, jako třeba zebřičky. Pokud se zůstane u klecového chovu, což také není neobvyklé, je možné, že timálie nikdy nebude úplně klidná. Jinak se ale dobře snáší s jinými malými ptáčky, snad jen pokud pár zahnízdí (k čemuž ho obvykle ponouká právě existence husté vegetace), tak se stává poněkud nesnášenlivým až útočným.

Udává se, že na krmení není timálie náročná. V přírodě je to hmyzožravý pták, který si přilepšuje ovocem či občas semeny. V domácím chovu se doporučuje pestrá strava, jejímž základem jsou dnes už dobře dostupné krmné směsi pro hmyzožravé ptáky (zkušení chovatelé ale nedají dopustit na vlastnoručně lovený hmyz). Ty se doplňují například strouhanou mrkví, ovocem a podobně, v malé míře se může dávat i proso či strouhané ořechy.

Zpívá pořád

Timálie čínská má výrazný, ale příjemný hlas, který je podobný spíše kosu, než slavíkovi. Také je to tvor velmi energický a hlavně samec – což je mimochodem další možnost, jak pohlaví rozpoznat – zpívá takřka neustále. To by mohlo být zdánlivě na obtíž, je ale asi již zřejmé, že ačkoliv jde o drobného ptáčka, není to mazlíček do malé klece někam do bytu.

Šťastná a spokojená bude timálie s dostatkem prostoru pro poletování v husté vegetaci. Tento ptáček není úplně vhodný pro začátečníky. Ne snad pro náročnost chovu, ale kvůli tomu, že si přeci jen žádá jistou investici. Pro ty, kteří ale vědí, co od chovu exotických pěvců čekat, může být timálie skutečným klenotem voliéry.