Na území dnešního Thajska existovalo od 14. do 18. stol. tzv. Ajutthajské království. V rámci jeho kvetoucí kultury vznikl i poměrně unikátní spis zvaný Tamra Maew, neboli "Pojednání o kočkách". Nejstarší dochovaný opis pochází až z 19. století, předpokládá se ale, že původní originál vznikl asi před 300 lety. Kniha je jakýmsi básnickým přehledem tradičních kočičích plemen, o kterých se říká, že jsou posly štěstí a dobrých věcí.

V Thajsku se traduje, že když bylo Ajutthajské království v 18. století vyvráceno sousední Barmou, dostaly se k barmskému králi i opisy knihy Tamra Maew. V ní si přečetl báseň, která praví, že suphalak je vzácný jako zlato a kdo jej má, dočká se bohatství. Přikázal prý proto svým vojákům, aby do válečné kořisti zahrnuli i všechny suphalaky, které se podaří pochytat. Proto, říkají žertem Thajci, je dnes v Thajsku suphalaků tak málo a Barmánci si myslí, že suphalak je jejich.

Tato historka je asi smyšlená, zrcadlí v sobě ale rozpor mezi Thajskem a Barmou o suphalaky. Ve dvacátém století začali totiž thajští chovatelé vzácně představovat kočky, jinak známé jako "měděné" (Thong Daeng), coby potomky dávných suphalaků. Tehdy se ozvali chovatelé barmští s tvrzením, že pravý suphalak nemá narudlou barvu, ale je tmavý a že oni je v Barmě chovají a šlechtí už dávno. S tím zase nesouhlasili thajští kočičí odborníci s tím, že dávná báseň jasně stanovuje, že suphalak je měděný a tak nemůže mít kožíšek tmavý či s uhelným nádechem.

Do mezinárodní registrace se tak barmské plemeno dostalo jako "barmská kočka", byť se někdy s označením suphalak můžeme setkat i u ní. Čtenář se zájmem o jihoasijské kočky tak musí dobře posuzovat různé zdroje, aby se vyznal v tom, o jaké že kočce suphalak je vlastně řeč.

Vzácná kombinace genů

Jak to s "měděnými kočkami" pokračovalo dál v Thajsku? Zkušení chovatelé nadšení pro dávná plemena se pokusili "pravého" suphalaka jako plemeno obnovit. Narazili ale na to, že měli k dispozici jen jednoho kocoura té jediné, údajně správné barvy, označované za "čokoládově-měděnou", tedy v podstatě hnědé s narudlými tóny. Problém je se vzácnou kombinací genů, která by měla utvořit kýženou barvu, která má suphalaka definovat.

Thajští odborníci soudí, že i v dávných dobách byli suphalakové vzácní a že o čistotu plemene nebylo moc pečováno. Nakonec se ale podařilo nejistý chovný program započít, hlavně díky snaze thajské asociace Kamnan Preecha Pukkabut, která se snaží udržovat a chránit historická plemena z knihy Tamra Maew.

Asociace díky pátrání v Thajsku a selektivnímu křížení vyšlechtila kocoura a pět koček, které označuje za pravé, čistokrevné suphalaky. Ti již přivedli na svět potomstvo, ale chov je stále úplně na začátku. Kvůli tomuto nejistému stavu se suphalakové nedočkali doposud mezinárodní registrace, i když snahy mnoha chovatelů k většímu rozvoji směřují velmi intenzivně.

Společenské a hravé plemeno

Vzhled čistokrevného suphalaka definují chovatelé na základě jeho srsti – po vzoru dávných básníků je jedinou správnou barvou hnědá až hnědočervená, kterou lze s přivřením očí označit za měděnou. Celkový vzhled a rozměry těla odpovídají domácím thajským kočkám a nevymykají se průměrům. Uvádí se, že suphalak by měl působit atleticky a ne zavalitě.

Jelikož jsou dnes žijící jedinci založení na ostatních domácích plemenech, sdílejí prý existující suphalakové pozitivní vlastnosti ostatních thajských koček. To znamená, že jsou velmi společenští, hraví a celkově orientovaní na lidskou společnost.

Pohled na plemeno suphalak tak obsahuje jeden paradox: jde o kočku dávno popsanou a definovanou, přesto není chybou o nich hovořit jako o plemeni zcela novém a aktuálně vytvářeném. Vzhledem k nadšení Thajců pro jejich kočičí historii lze ale věřit tomu, že se suphalak většího rozvoje dočká.