Ukázalo se, že psí mazlíčci lidí, kteří od nich mají vysoká očekávání, jsou ve výcviku důslední, a citlivěji vnímají zvířecí potřeby, bývají společenštější, sebejistější v některých situacích a vytrvalejší při řešení problémů. K tomuto závěru dospěli odborníci na psí chování z Oregonské univerzity pod vedením profesorky Monique Udellové. V rámci svého výzkumu tak vědci popsali, kterak styl výchovy ovlivňuje vzorce psího chování a vnímání. To je důležité, neboť to podtrhuje skutečnost intuitivně známou psím nadšencům: kdo svému psovi dokáže věnovat dostatek času, pozornosti a trpělivosti, ten spíše bude mít doma tvora sebejistého a psychicky odolného.

Zájem vědců o chování a procesy poznávání u psů setrvale roste, pozornost se při tom výrazně soustředí na to, jaký vliv mají předchozí zkušenosti a domácí prostředí. Člověk totiž se psem sdílí životní prostor, a tak je potřeba chápat faktory, které mají vliv na harmonické soužití obou druhů. To se týká i vztahu lidí a psů a vzájemné dynamiky psychologických pochodů. Autoři nové studie tak upozorňují, že zkoumání psí psychiky se vlastně v lecčem podobá starším studiím psychologie člověka a vztahů v lidské společnosti. Lze tak s trochou zjednodušení přirovnat klíčovou roli výchovy při formování psí povahy k tomu, jak se formuje lidský charakter v dětství pod vlivem rodičů.

Tři kategorie páníčků

Pro novou studii pracovali vědci se 48 dobrovolníky z řad majitelů psů. Ti dostali k vyplnění dotazník ne nepodobný dotazníkům používaným v lidské psychologii. Účelem bylo rozdělit psí „rodiče“ do tří kategorií podle stylu výchovy, opět velmi podobných kategoriím používaným u lidských vztahů. Šlo tedy o výchovu autoritativní (vysoká očekávání, přitom vysoká míra schopnosti reagovat na potřeby druhého), autoritářskou (vysoká očekávání, ale nízká citlivost na potřeby psa) a shovívavou (nízká očekávání, nízká citlivost na potřeby).

Psi od těchto tří kategorií majitelů se pak podrobili třem behaviorálním testům. Při prvním z nich se snažili výzkumníci vyhodnotit míru vazby mezi psem a jeho člověkem. Sledovali při tom změny chování psa při přítomnosti člověka, opuštění a opětovném shledání. Druhý test hodnotil společenskou povahu psa, tedy jak interagoval, pokud s ním v místnosti nebyl jen známý člověk, ale i neznámá osoba. Třetí test pak sledoval schopnost řešit samostatně úkoly. Psi při něm měli řešit rébus, který jim otevřel cestu k pamlsku, jejich lidé jim při tom poskytovali různou míru pomoci.

Ideální výchova? Přísná, ale citlivá

Závěry badatelů jsme naznačili už v úvodu. Psi s autoritativní výchovou, tedy takoví, kterým se jejich majitelé věnovali důsledně, pevně, ale zároveň pozorně, měli výsledky, které bychom mohli označit za nejžádanější. Byli sebejistí v otázkách sociální interakce, a ačkoliv preferovali blízkost známého člověka, zůstávali samostatní a vnitřně nejklidnější. Při řešení rébusu byli jediní úspěšní.

U autoritářské výchovy, která je na psa přísná, ale zároveň ne moc citlivá k jeho potřebám, byl patrný posun v chování zvířete. Jejich vazba na člověka byla sice výrazná, ale ve své podstatě vnitřně nejistá – pes projevoval stres, pokud měl zůstat sám. Při testu schopnosti se socializovat preferovali výrazně blízkost svého člověka a před cizím byli nervózně ostražití. U rébusu v podstatě nebyli schopní samostatného řešení.

Psi se shovívavou či nezúčastněnou výchovou se překvapivě ukázala nejslabší vazba na vlastního člověka ze všech tří skupin. Pokud cizí člověk začal na psa reagovat a snažil se navázat kontakt, lehko si získal pozornost a zvědavost zvířete, které snadno „opouštělo“ svého člověka. V neutrálních situacích sice preferoval pes blízkost známé osoby, na jeho preferenci ale v podstatě nemělo vliv, zda mu jeho člověk věnoval pozornost či nikoliv. Vědci u reakcí cítili oproti předchozím dvě skupinám jistou odtažitost. Při řešení úkolu chyběla takovým psům vytrvalost.

Základní myšlenka celé studie se opakuje i v závěru: formativní význam výchovy u psů snese velmi výrazné srovnání s významem výchovy lidského dítěte. Nejde přitom jen o přímé vyhodnocení naučených dovedností, ale i o celkový emoční a funkční stav daného tvora. Tyto skutečnosti jsou v některých ohledech psím odborníkům sice už známé – význam výchovy a výcviku se podtrhuje od počátku moderního chovatelství. Nové směry bádání ale mohou vést k rozvoji dalších psích psychologických studií, které ještě zdůrazní význam správně pojaté psí výchovy, která nesmí být jen autoritativní, ale i citlivá na potřeby psů samotných.