Toto plemeno vzešlo z prostředí pasteveckých psů staré Anglie, přesný původ lze ale dohledat jen těžko. Odkazuje se například na jeden obraz z roku 1771, který zachycuje psa nápadně podobnému dnešním staroanglickým ovčákům. Dalšími z předků mohli být honáčtí psi z jihozápadu Anglie, většina fanoušků se také shoduje na tom, že plemeno má v sobě i něco z bearded kolie. 

Jeden z prvních jistých předků dnešních psů se objevil na přehlídce v Birminghamu v roce 1873. Kuriozitou je, že rozhodčí označili kvalitu tohoto pasteveckého plemene za velmi špatnou, v průběhu několika let se ale plemeno stalo velmi oblíbeným a na dalších psích festivalech a přehlídkách začalo vítězit. Ještě před koncem 19. století se pak tito psi dostali i do Spojených států, kde se stali módním plemenem u nejbohatších rodin.  

Postupně se ustálil název staroanglický ovčák, dlouho byl ale také znám jen jako „pastýřův pes“ nebo „bobtail ovčák“. Právě označení bobtail se někdy objevuje i v našem prostředí, je dnes ale považováno za překonané. Naši čtenáři si možná vzpomenou, že toto slovo se pojí s bezocasými či krátkoocasými plemeny psů a koček. Staroanglický ovčák tento rys neměl, zato se ale bralo za samozřejmé, že se jim kupíruje ocas. Od této praktiky se ale již takřka úplně opustilo. 

Gaučový povaleč?

Staroanglický ovčák je velký pes, který u samců dorůstá až 61 cm při hmotnosti 36–46 kg. Nejzřetelnější rys vzhledu bývá jeho dlouhá, huňatá srst, která často zakrývá i oči a tvář. Kožich je dvouvrstvý a izoluje před vodou, přičemž barevně pokrývá škálu od šedé, žíhané a černé až po šedomodrou; povolené jsou i znaky.

Někdy se ale stříhá nakrátko, kdy pak vynikne jeho přátelský pohled s typickou ovčáckou tváří a svěšenýma ušima. Staroanglický ovčák má zadní nohy trochu delší, než přední a při běžné chůzi se lehce pohupuje, což chovatelé přirovnávají ke kráčení medvěda. 

Standard plemene je popisuje jako mírné a přátelské. Novozélandská asociace dokonce v popisu plemene uvádí, že mají sklony ke „gaučovému peciválství“. Jinak jsou to ovšem inteligentní, sociální a přizpůsobiví tvorové. Americký chovatelský klub zase říká, že psi mají rozpustilou, skoro až klaunskou povahu a občas jí směřují k tomu, že se snaží shánět děti, členy rodiny či oblíbené hračky do stád hravým strkáním hlavou. Geny ovčáků se zkrátka nezapřou.  

Pokud jde o fyzickou aktivitu, leckterý chovatel má jinou zkušenost, než že by tito psi byli povaleči. Jsou to přeci jenom psi pracovní. Proto se udává, že ideální je pro venkovské prostředí, kde mají dostatek pohybu, ostatně řada z nich stále funkci pracovních psů zastává.

Zároveň jsou ale schopní fungovat i v městském, bytovém životě, pokud jsou k němu vedeni od malička. Ze všeho nejvíc totiž potřebují lidskou společnost, která je jim cennější než velký dvůr či louky. Proto existuje mnoho milovníků staroanglických ovčáků, kteří by vám potvrdili, že oddanějšího a více milujícího člena rodiny, než je tento pes, neznají.