Jde totiž o mohutné silné psy, kteří po tisíciletí ochraňují (nejen) anatolská stáda před šelmami.

Ve světě neexistuje přesná shoda, jak vlastně toto plemeno uchopit. V domovském Turecku se hovoří o psech typu kangal, akbaš či karabaš, kteří jsou si velmi podobní a liší se jen v detailech, které by šlo chápat i jako typy v rámci plemene.

Skutečně jsou tak tito psi v rámci mezinárodní registrace plemen bráni. Tedy že plemeno je jedno, anatolský pastevecký pes, a jeho varianty se můžou mezi sebou vzájemně křížit, přičemž zůstává uznána čistokrevnost.

Zároveň některé varianty mají vlastní nadšence, kteří se je snaží uznat jako samostatná plemena. A aby to nebylo úplně jednoduché, v některých regionech Turecka je jako synonymum anatolského psa užíván právě termín "kangal", což uznává i hlavní turecký psí klub dbající o čistokrevnost plemene. Pes aby se v tom vyznal.

Jak tedy vypadá?

Obecně lze anatolské pastevecké psy popsat tak, že u nich převažuje světlá barva srsti, obvykle doprovázená tmavou maskou na hlavě. Existují ale i varianty celé bílé ("akbaš" doslova znamená "bílá hlava", "karabaš" zase "černá hlava"), případně srsti zbarvené tmavěji či nerovnoměrně. Společnou charakteristikou je ale opravdová mohutnost, kdy někteří psi mohou dosahovat až 70 kg váhy a kohoutkové výšky kolem 80 cm. Žádní drobečci to tedy nejsou. Ostatně jinak proti anatolským vlkům těžko obstáli.

Obliba "kangalů" v dnešní době plyne z jejich povahy. Jde o psy velmi klidné, skoro by se chtělo říci až důstojné, kteří jsou proslulí svou věrností rodině. Říká se, že rodinu chápou jako stádo a o to zuřivěji ji dokážou bránit. Protože se protiklady přitahují, je popsáno mnoho příkladů, kdy těmto mohutným psům evidentně činí radost starat se o malé děti a hrát si s nimi.

V Česku je jich zatím málo

Každý, kdo někdy cestoval v Turecku dál od pobřeží se s kangaly a jinými pasteveckými psy jistě setkal. Ke koloritu anatolských měst patří smečky polotoulavých psů, kteří ale nejsou nebezpeční svému okolí (na nebezpečné psy samozřejmě narazit můžete, ale to je jiný příběh).

Jde o jakési "kolektivní" psy, kteří žijí v ulicích a nemají se vyloženě špatně. Naopak, vždycky najdou někoho, kdo je nakrmí nebo se s nimi i rád pomazlí. Takové smečky mají právě velmi často v čele kangala, který působí jako jakýsi rozvážný náčelník.

Anatolští pastevečtí psi jsou v Turecku chápáni jako národní plemeno a s jistou pýchou je jim věnována náležitá péče - a to nejen těm čistokrevným. Když před lety začala istanbulská radnice toulavé smečky likvidovat (pravda, nepříliš humánně), vedlo to dokonce až k protestům veřejnosti.

Cestu na české dvorky si anatolští psi teprve hledají, zatím jich je u nás registrováno velmi málo. Vzhledem k jeho povaze a vzrůstající oblibě bych se ale nedivil, kdybychom se s nimi v budoucnu setkávali stále častěji.