Jak jsme naznačili, že možná nejde tak úplně o španělské plemeno. V tomto ohledu je historie psa poměrně zamotaná. Předně - Španělsko je skutečně domovskou zemí tohoto plemene, a právě zde bylo definováno. Doma se nazývá Perro de Agua a první zmínky o něm sahají až do 17. století. Zároveň se ale objevuje alternativní název „andaluský turek“, který původ psa trochu komplikuje.

Tradice totiž říká, že předci plemene mohli na Pyrenejský poloostrov připlout na lodích tureckých obchodníků s ovcemi, kteří obdobné psy využívali u svých stád. Jinde se uvažuje o tom, že se plemeno formovalo pod vlivem portugalských vodních psů a francouzských barbetů, najít se ale dají i názory odborníků, kteří by předky plemene hledali v Asii či dokonce v Maďarsku. 

Je faktem, že španělský vodní pes měl původně ve Španělsku tři oddělené populace, které se poněkud lišily vzhledem i velikostí. To by mohlo naznačovat, že pravdu mají tak trochu všechny teorie a že dnešní plemeno je výsledkem mixu mnoha různých vlivů. Na druhou stranu, Španělsko zůstává zemí, kde se všechny tyto průsečíky možných předků protnuly, a proto si zaslouží, aby se o něm jako o španělském plemeni mluvilo. Pro zajímavost ještě dodejme, že právě kvůli této existenci několika různých populací se jako vedlejší větev oddělilo samostatné plemeno kantabrijský vodní pes. 

Moderní chov začal u španělských vodních psů až v roce 1973, první standard vznikl v roce 1985. Mezinárodního uznání FCI se pak plemeno dočkalo až v roce 1992. Starobylá historie plemene tedy poněkud kontrastuje s dlouhou neexistencí chovatelských klubů a nezájmem o čistokrevný chov. To se trochu odráží i v tom, že FCI psa na základě vzhledu zařadila do kategorie vodních psů, dávná tradice ale zná spíše jiné role. Především byl pes používán jako ovčák, později se ukázal být i skvělým hlídačem. Využití jako pomocníka rybářů, který tahal sítě a naháněl ryby – tedy co by skutečného vodního psa – má také dávnou tradici, ale nikdy nebylo primární. 

Je to středně velký, poměrně robustní a atleticky stavěný pes. Dorůstají hmotnosti do 22 kg při výšce 50 cm. Hlava je velká a dle standardu má být „nesena s elegancí“. Čumák má spíše kratší, trojúhelníkové uši jsou svěšené. Nejtypičtějším znakem vzhledu je jeho hustá, kudrnatá srst. Strukturou je vlnitá, pokud se nechává delší pak vytváří šňůrky. Standard umožňuje i krátký sestřih, vzhled dobrosrdečného kudrnáče je ale považován za cennější a pro plemeno naprosto typický.

Zbarvená bývá buď jednobarevně či dvoubarevně, objevuje se bílá, černá, písková či hnědá; u dvoubarevných variant jsou pak bíločerné a bílohnědé kombinace, případně černá nebo hnědá s pálením. Protože plemeno není šlechtěné dlouho, objevují se u něj poměrně často odchylky v podobně tříbarevného, šedého či tečkovaného zbarvení, to ovšem standard považuje za vadu. 

Potřebuje pohyb

Je to inteligentní, bystrý tvor vyznačující se veselou a hravou povahou. Dobře reaguje na výcvik, patří ale mezi ty psy, kteří potřebují dostatek pohybu, jinak přestávají být zvládatelní. Svou rodinu velmi miluje, proto bývá dnes chován jako oblíbený společník. Děti má rád, jen je kvůli své srsti citlivější na tahání.

Jak jsme ale uvedli, bývá užíván i jako ovčák či výborný hlídač. Pro ovčáctví ho předurčuje jeho inteligence a značný temperament, jako hlídač zase exceluje díky loajalita a velké porci psí odvahy. Je to vlastně poměrně „uštěkané“ plemeno, to ale souvisí právě s jeho zaměřením. Není ale vůbec agresivní, ba naopak má citlivou povahu, která špatně snáší negativní chování. 

Větší péči ovšem vyžaduje jeho srst, kterou je potřeba denně pročesávat a jednou za půl roku stříhat. K tomu zopakujme, že potřebuje opravdu hodně pohybu a špatně snáší nudu. Aby dostál svému jménu, tak skutečně zbožňuje plavání.

Svým způsobem to tedy není úplně nenáročný pes pro lenošivé chovatele. Zároveň ale platí, že při správném přístupu jeho výchovu a výcvik zvládne i začátečník. Španělský vodní pes není tvorem vhodným k obývákovému lenošení. Kdo má ale rád pohyb, tomu může tento okouzlující psí vlasáč přirůst k srdci velmi rychle.