Tyto tzv. molossoidní typy psů mají v Evropě prastarou tradici. Již staří Římané, patrně pod vlivem Féničanů, chovali mohutné psy, kteří jsou nejspíše předky všech mastinů, mastifů a molossů, které dnes na starém kontinentu najdeme. Hlavní rolí těchto psů bylo hlídání stád dobytka či ovcí před šelmami, především vlky. Nalezli bychom je ovšem i jako strážce obydlí či dokonce už ve starověku jako psy vojenské. 

Zmínky o velkých hlídacích psech se v samotném Španělsku objevují někdy v pozdním středověku. Později se hovoří o perro merinero – tedy psech střežících stáda merino ovcí. Toto označení se v některých regionech používá pro španělské mastiny.

Trochu paradoxní je, že ač jde o plemeno tradiční a zřejmě velmi staré, jeho první standard vznikl až v roce 1946. Do té doby se španělským mastinům v podstatě nevěnovala odborná chovatelská pozornost. Španělská chovatelská asociace mastinů pak byla založena dokonce až v roce 1981. Díky její činnosti ale pes vešel v širší povědomí jako cenné dědictví minulosti, o které je potřeba pečovat. Ještě dodejme, že první chovatelské stanice v Česku začaly vznikat v 90. letech. 

Klidný a důstojný pes

Španělský mastin je mimořádně velkým, mohutným a silným psem. Dorůstá výšky přes 80 cm při hmotnosti 40–80 kg. Vzhled je typický molossoidní: silné tělo s velkou hlavou, už od pohledu mohutnou kostrou a širokým hrudníkem. Typická je pro něj volná kůže na krku na hlavě, která měla údajně chránit před útoky vlků – nemohli se totiž při útoku na krk dostat až k tepnám.

Dalším charakteristickým rysem je „vráska“ u oka, v podstatě rýha či záhyb kůže. Má krátkou srst, povolené jsou v podstatě všechny barvy, preferují se ale jednobarevní psi. Celé vzezření psa jako by vyzařovalo ostražitost a pozornost a zároveň jakýsi klid. 

Právě v oné „klidné síle“ spočívá povaha španělského mastina, pro kterou toto plemeno tolik chovatelů miluje. Jsou to klidní, inteligentní a takříkajíc důstojní psi. Své rodině jsou naprosto oddaní a jsou připravení chránit ji i její obydlí s veškerou svou silou. Klidná síla totiž neznamená, že by byli pasivní či bojácní – naopak, když je potřeba, dokážou zahnat nepřítele už jen silou svého hlubokého štěkotu.

Základem je samozřejmě dobrá socializace – pes musí od mala vyrůstat v dobrém a harmonickém prostředí. Ačkoliv není nijak zvlášť agresivní, nemůže si chovatel vzhledem k jeho velikosti dovolit mít jedince labilního či nespolehlivého.  

Na náročnou fyzickou aktivitu ho příliš neužije, přesto má ale své nároky co se týče prostoru a možností pohybu. Asi nepřekvapí, že to není úplně ideální městský pes. Pro chovatele, kteří mu jsou schopní poskytnout pořádnou zahradu, dostatek pozornosti a milující prostředí je to ale zajímavá volba. Ve španělském mastinovi totiž získáte nejen oddaného hlídače a ochránce, ale i doslova pořádného člena rodiny.