U mnoha tradičních evropských plemen se s oblibou hledá původ až v antice. Obvykle je ale potřeba zkonstatovat, že spojení se starověkými psy pochopitelně existovat musí, bývá ale zastřené a nic moc se nedá říct s jistotou. V případě španělského galga jsou ale dávné stopy o něco zřetelnější.
Chrti bývají sice spojování spíše s Egypťany a později fénickými obchodníky, v rámci starověkého Pyrenejského poloostrova ale existovala podobná plemena spojovaná s místními Kelty. Zdá se, že samotné slovo „galgo“ přešlo do španělštiny z latinského „canis gallicus“ – galský pes. Římský prokonzul iberské provincie Baetica pak ve 2. století n. l. zmiňuje, že v zemi jsou v oblibě rychlí psi lovící zajíce. Podle popisu je velmi pravděpodobné, že jde o přímé předky dnešního galga.
Ve středověku se historie plemene dá sledovat velmi těžko, již v textech 11. století se ale užívá „galgo“ coby pojmenování psa. Od 16. století se pak tito psi poměrně hojně vyváželi do okolních zemí, proto se například předpokládá, že španělský galgo může být jedním z předků anglického chrta. Právě anglický chrt si ale získal větší slávu a dodnes jej někteří hodnotí jako ušlechtilejšího, proto se v Evropě rozšířil více než samotný galgo.
Ve Španělsku samotném se pes stal důležitou součástí kultury. Galgo je například zmiňován jako zvíře slavné literární postavy Dona Quijota. Také je předmětem několika přísloví, kupříkladu: „když se galgo pokusí lovit dva zajíce naráz, nedostane ani jednoho“.
Záchrana z venkova
O to paradoxnější jsou moderní dějiny plemene. Na začátku 20. století jej negativně ovlivnilo masivní křížení s anglickým chrtem, vedené snahou získat rychlejší psy. Nakonec se seznalo, že šlo o chybný přístup, čistota plemene se pak musela obnovovat z venkovských chovů. Španělsko se od 30. let propadalo do složitých časů – od občanské války k frankistické diktatuře. To vedlo ke zchudnutí společnosti a zároveň jisté izolaci. Chov galga byl izolován do částečně uzavřených enkláv.
Nejenom, že nebyl příliš známý v Evropě, ale ani v samotném Španělsku nešlo o běžného psa. Oproti anglickému chrtu se neprosadil jako dostihový pes a používán byl spíše jen na venkově pro lov menší zvěře. A to navzdory prastaré minulosti a znatelnému vlivu na kulturu. To se zlomilo až v 70. letech, kdy teprve došlo k mezinárodní registraci u asociace FCI. Do 21. století pak španělský galgo vstoupil po malé renesanci, kdy zájem o chov vzrostl, plemeno se začalo šířit Evropou, a navíc neustále roste obliba tohoto psa jako společníka a mazlíčka.
Potřebuje pohyb, ale nesoutěží
Je to větší pes, který v kohoutku dorůstá cca 60–70 cm při hmotnosti do 30 kg. Stavba těla je typicky chrtí – štíhlá a lehká. Nápadná je dlouhá hlava s výrazně protaženou tlamou a čumákem. Obecně jde říci, že v tomto pes působí ještě „špičatější“, než anglický chrt – jak jsme řekli, psí odborníci někdy trochu nefér označují anglické chrty za ušlechtilejší. Podobná charakteristika se špatně hodnotí, je ale pravda, že galgo oproti anglickým chrtům působí o něco méně atleticky a urostle.
Plemeno se vyskytuje ve dvou variantách srsti: krátkosrstý či hrubosrstý. Obecně je srst jemná a hustá a dobře chrání. Objevuje se žíhané či jednobarevné zbarvení, obvykle ve variantách černé, pískové, bílé, hnědé či pálené.
Jak jsme několikrát uvedli, historicky se španělský galgo užíval k lovu menší zvěře, především zajíců. To se projevuje v jeho povaze v tom, že jde o psa, který potřebuje pohyb a aktivitu. Nikdy se nestal dostihovým psem, přesto se občas závody galgů konaly. I dnes někdy ve psím běhu soutěží, je ale pravda, že nedosahuje rychlosti anglických chrtů.
Pohodový mazel i do menších bytů
Již jsme také naznačili, že z galgů se dnes rekrutují oblíbení mazlíčci. Jejich povaha je totiž mírná, přátelská a velmi poklidná. Dokonce to jde tak daleko, že ačkoliv potřebují svou porci pohybu a cvičení, ve Španělsku jsou známí i tím, že si vyloženě užívají čas dlouhého odpočinku na sedačce v blízkosti lidí.
Jsou nejen velmi přátelští k dětem, ale často se uvádí jako příklad psů mimořádně tolerantních ke kočkám a jiným domácím mazlíčkům. Lovecká minulost v nich nezanechala stopy v podobě agresivity či zbytnělého pudu k pronásledování. Obecně se uvádí, že pro svou klidnou povahu jsou vhodní i do menších bytů, kam by se jiná plemena podobného vzrůstu nedoporučovala.
Španělský galgo tedy představuje skvělého kandidáta na roli psího mazlíčka. Zvládá i moderní životní styl spojený s městskými byty, hodí se skvěle do rodiny, není náročný na cvičení, přesto umí ocenit i společné sporty a dlouhé procházky. Není tedy s podivem, že je jeho popularita na vzestupu.
Vstoupit do diskuze (0)