Skotský teriér je zvaný někdy také aberdeenský, v tradiční gaelštině Abhag Albannach, anglicky familiárně prostě Scottie. Je to velmi populární plemeno, které proniklo i do historie a kultury. Uvádí se, že spolu s německým ovčákem patří mezi jediná dvě plemena psů, která se v americkém Bílém domě objevila více jak třikrát.

Posledním prezidentem se skotským teriérem byl George W. Bush, kromě něj ale tohoto psa vlastnili v historii například královna Viktorie, Jacqueline Kennedyová, Rudyard Kipling či Gilbert Chesterton. Také polský prezident Lech Kaczyński se chlubil tímto skotským gentlemanem.

Zmínky už v 15. století, ALE...

Historie tohoto plemene je trochu zamotaná. Ze Skotska pochází celkem pět moderních teriérů: vedle skotského jsou to skye, cairn, dandie dinmont a west white (česky zvaný westík). Na skotské vrchovině se teriéři vyvíjeli už od středověku, kdy byli šlechtěni s ohledem na jejich schopnosti norníků a odolnost vůči počasí.

Nejstarší písemné zmínky o teriérech ve Skotsku jsou už z 15. století. V některých pramenech jsou ale všichni souhrnně označováni jako „skye“ – což ovšem není moderní skye teriér. V 16. století se ovšem hovoří o skye teriérech v jiném kontextu a psí historici se nemohou shodnout, zda už jde o předka současného plemene, který vzešel ze společných předků s teriérem skotským – či zda přesně naopak nejde o předka současného skotského teriéra.

Zároveň je toto plemeno úzce příbuzné se zmiňovaným westíkem, jejichž společná genetická stopa vede do regionu Blackmount v hrabství Perthshire. Udává se, že pro tyto psy měl slabost významný skotský král Jakub I. Stuart. V 17. století jich i několik věnoval jako dar francouzskému králi.

Zároveň ale některá dobová vyobrazení ukazují psy nepodobné dnešním (což je vzhledem k jejich šlechtění normální), a tak se špatně mapuje, zda jde o skutečné předky. Pro skotského teriéra zkrátka obecně platí to, co pro mnohá stará plemena: můžeme říci, že historii mají dlouhou, ale je tak zastřená, že o moc víc specifikovat nejde.

Až v 19. století se skotskému teriérovi začala věnovat odborná péče. Vznikla odborná pojednání a na konci 19. století se jasně vymezil skotský teriér jako samostatné plemeno oproti svým bratrancům. Zároveň začalo jejich selektivní šlechtění za účelem přehlídek a soutěží, které změnilo vzhled psa.

Postupně se tak jeho tělo přetvořilo do podoby, která – hlavně kvůli silnému hrudníku – už ani není vhodná k norování, jakému se věnovali jeho předci. První chovatelský klub se standardem existoval v roce 1881, na změny podoby psa reagoval ale v roce 1930 vytvořením standardu nového. Už ve 20. a 30. letech 20. století šlo o mimořádně populární plemeno nejen v Evropě, ale i v USA.

Tvrdohlavec a veselý mazel

Je to menší pes, který dorůstá výšky kolem 25 cm při hmotnosti kolem 10 kg. Drobné, krátké tělo je ale nápadně svalnaté, pevnému vzezření pomáhá i silná hruď a typicky silné hýždě. To vše doplňuje tvrdá, hustá srst. Zbarvení bývá od tmavě šedé, přes černou až po žíhanou a vzácnější pšeničnou barvu. Hlava je výrazně plochá, vybavená velkýma, vztyčenýma ušima, charakteristický je pro něj i výraz tváře označovaný jako „pozorný“.

I když jde dnes v podstatě výhradně o mazlíčka, přesto svou drsnou minulost lovce ze skotské vrchoviny nezapře – srst perfektně izoluje a chrání, tělo je silné a vitální. Přesto si dlouhá léta cíleného šlechtění vybírají svou daň, v populaci skotských teriérů je o něco vyšší výskyt dědičné rakoviny, dále se více a více šíří osteopatie čelisti a také dědičná choroba ovlivňující chůzi. Celkově jsou to zdraví psi, mírně zvýšená šance těchto poruch ale existuje.

Plemeno je oblíbené pro svou hravost a inteligenci, zároveň je nezávislé a možná trochu tvrdohlavé. Už v 19. století si vysloužilo přezdívku Diehard, což v dobové angličtině může znamenat něco jako „tvrdohlavec“, ale s pozitivním nádechem – někdo, kdo si jde tvrdě za svým.

Někteří autoři je popisují jako odtažité, s čímž ovšem milovníci plemene vášnivě nesouhlasí. Skotský teriér obvykle silně přilne k jednomu či dvěma lidem v rodině a stává se tak její milující, věrnou součástí. Navzdory malému vzrůstu jsou prý dobří hlídači, neboť jsou nedůvěřiví k cizincům a štěkají jen tehdy, pokud cítí hrozbu.

Skotský teriér zůstává stálicí mezi psími plemeny a jen tak se na ústup nechystá. Když se vezmou v potaz jeho výhody – dobrá velikost, přátelská povaha, roztomilý vzhled, který ale nepopírá psí vitalitu – není se čemu divit. Je to zkrátka ideální spojení veselého mazlíčka a zároveň stále někde v duši drsného skotského horala.