Shikoku-ken má více alternativních názvů, jeho jméno ale značí prostě „pes z ostrova Šikoku“. Regionálně je zvaný také kochi-ken či někdy v Evropě nepřesně šikoku-inu. Dovolíme si malé jazykové okénko: inu a ken jsou sice v japonštině synonyma pro slovo „pes“, ale nejde je volně zaměňovat.

V případě tohoto plemene je historicky dáno užívání slova ken. Termín inu je ale v Evropě či v USA přeci jen známější, také díky plemenům jako akita-inu či shiba-inu, proto se někdy omylem shikokům dává. Také transkripce jména ostrova jako Shikoku je původně anglická, česky bychom správně měli psát prostě Šikoku – pro název plemene se ale nazývá anglický přepis i v našem prostředí.

Historicky byl chován především jako středně velký lovecký pes užívaný při lovu vysoké, ale i kanců či medvědů. Přesná historie jeho plemene není jasná, nepochybně ale sahá řadu staletí do minulosti. Japonská plemena jsou obecně díky izolaci ostrovů známá tím, že se ve starších dobách jen málo křížila se psy z cizích zemí a tak můžeme věřit tradičnímu výkladu, že shikokové jsou potomci psů starověkých kolonizátorů Japonska.

Podobně jako jiná ikonická plemena Země vycházejícího slunce, dostal se i shikoku-ken v 19. století do jisté krize co se čistokrevných chovů týče. Obliba psích zápasů na začátku 20. století vedla k tomu, že tradiční plemena byla nekontrolovaně křížena.

Nádherný jedinec | zdroj: kagawa_ymg@Flickr.com

Majitelé hledali spíše vlastnosti vhodné do ringu, než zachování tradičních psích rodů. Nicméně shikoku se podařilo díky psům pastevců ze špatně přístupných regionů zachránit a tak byl pes již v roce 1937 prohlášen v Japonsku živoucí národní přírodní památkou. Jde o poctu, které se dostalo celkem šesti tradičním plemenům.

Typové patří shikoku-ken ke špicům a obvykle se uvádí, že jde o skutečně střední plemeno – stojí velikosti přesně uprostřed mezi velkými psy Akita Inu a drobnými Shiba Inu. V kohoutku měří až 52 cm a vyznačuje se velmi souměrnou, silnou stavbou těla. Celkovým vzezřením nezapře svůj japonský původ – má typický vzhled místních špiců s „liščí tváří“, ale svalnatým tělem. Má špičatý čenich, malé trojúhelníkovité uši a silná bedra a hrudník.

Šikoku | zdroj: Wikipedia.com Podobně jako jiní japonští psi, nosí i shikoku svou silnou oháňku buď srpovitě zahnutou, nebo úplně stočenou. Má relativně tvrdou krycí srst, ovšem s měkkou, hustou podsadou. Barva může být buď sezamová (tj. ve skutečnosti směs černých, červených a bílých chlupů), červená či černá se žlutými znaky. Některým lidem připomíná shikoku tvarem těla huskyho, má ovšem jinou barvu a velikost.

V povaze se pozná jeho pastýřská krev – je to pes, který dobře snáší horské počasí a má rád dlouhé, vytrvalé procházky. Příliš ho neužije na agility cvičení, přitom by jej nikdo nepodezříval z nedostatku fyzičky. Chovatelé uvádějí, že zatímco v interiérech jsou klidní a mírní, venku se stávají energickými a mimořádně aktivními.

Jiná japonská plemena jsou známá jistou tvrdohlavostí a nezávislostí – shikoku-ken je na tom prý o něco lépe, pořád ale nejde o psa vhodného pro každého. Potřebuje spíše zkušeného, klidnějšího chovatele. Svému člověku je ale velmi věrný, dobře se učí a umí dávat intenzivně najevo svou náklonnost.

Shikoku-ken zkrátka patří mezi psí samuraje Japonska – vyrovnaný a inteligentní, zároveň překypující životní energií. Při pohledu do jeho klidných očí lze lehko pochopit, proč je považován i podle zákona za jeden z historických pokladů japonských ostrovů.