Tento výběr ptáků rozhodně není vyčerpávající, jako inspirace ale snad poslouží. Také je potřeba říci, že jedna věc je obecná charakteristika druhu, druhá věc je individuální povaha opeřenců. Můžete potkat andulku nebývale hlučnou, stejně jako korelu, která skoro nepípne. Individuální projevy jsou ale něco, s čím je potřeba počítat – přeci jen máme co dělat s živými tvory.
Na prvním místě je třeba zmínit andulku vlnkovanou, snad nejrozšířenějšího papouška vůbec. Je velmi nenáročný a je-li chován od mláděte, pak si snadno zvyká na lidskou společnost. Umí být hravý, přátelský, a dokonce i mazlivý. Díky šlechtění dnes navíc mají andulky širokou škálu atraktivních barev. Je to sice ptáček švitořivý a i když umí zakřičet, není to druh, co by budil sousedy. Ocení prostor k polétávání a skákání, její klec ale nemusí být extra velká.
Mimo papoušky je asi nejtypičtějším klecovým ptákem kanárek. Sice to není takový hravý mazlík jako andulka, ale na prostor má snad ještě menší nároky než ona. Je pravda, že je to pták, který zvukové prostředky používá skoro neustále, jeho hlas ale není tak silný, aby obtěžoval, či dokonce rušil v sousedství. Kromě ikonické žluté mají i kanárci dnes pestrou paletu možných barev.
Dalším pěvcem, tentokrát z Austrálie, je oblíbená zebřička pestrá. Je vhodné chovat je v početnějším hejnu, přičemž klec by měli mít co největší možnou. Tento drobný ptáček ale není větší než 10 cm, a tak je jeho bydlení v bytech dobře realizovatelné. Opět patří mezi druhy, které švitoří v podstatě celý den, naštěstí ale ne příliš hlasitě.
Jestliže jsme na začátku zmínili andulku, pak nesmí chybět druhá papouščí stálice z Austrálie: korela chocholatá. Je už sice vzrůstem trochu větší, a tak potřebuje o to větší klec – přesto to ještě není druh, který by nutně musel být ve voliéře. Jsou to výrazné "osobnosti", na jednu stranu tak nemusí být takoví mazlíčci jako třeba andulky, ovšem zároveň se rády učí novým věcem (včetně řeči) a hrám. Hlavně jsou velmi nenáročné na chov, obvykle nebývají hlučné a není ani problém držet si jich v bytě několik.
Někdy trochu opomíjeným rodem papoušků jsou amazónci. Stavbou těla působí robustně či zavalitě, nejsou ale větší, než korely. Jsou, pravda, trochu náročnější na prostor, a je proto vhodnější chovat je ve skutečně velké kleci. Na druhou stranu jsou ale známí pro svou tichou a mírnou povahu.
Zajímavým a oblíbeným druhem co do velikosti jsou agapornisové neboli papoušíci. Mezi oblíbené druhy patří například agapornis škraboškový či papoušík růžohrdlý. Jeji zařazení do výběru je poněkud diskutabilní – na jednu stranu patří mezi malé druhy a co do prostoru jim stačí spíše menší klec. Na druhou stranu přeci jen obvykle patří mezi hlučnější. Příznačné ale je, že chovatelé se neshodnou a jejich zkušenosti s hlukem se v případě tohoto ptáka individuálně velmi liší.
Zlatý hřeb – alespoň dle subjektivního výběru – na konec. Pokud by nám šlo čistě o rozměry papouška, pak skutečně kapesními exempláři by byli zástupci rodu papoušíčků. Asi nejběžněji chovaný papoušíček šedokřídlý je velikostí dokonce poloviční oproti andulkám a jde o asi nejmenšího papouška vůbec. Kromě velikosti mají navíc tu vlastnost, že v podstatě nejsou schopni hlasitého křiku. Zároveň ale nemají zakřiknutou povahu – jsou hraví a aktivní. Vzato kolem a kolem, je papoušíček, který skoro jako by stál v obecném povědomí ve stínu rozšířenějších andulek, naprosto ideálním bytovým ptáčkem.
Vstoupit do diskuze (0)