Tento teriér je výsledkem cíleného šlechtění a rozvoje teriérů, kteří byli psími nadšenci chápáni v 19. století jako součást kulturního dědictví Velké Británie. Plemeno vznikalo mezi lety 1850 a 1891 v sídle Sealyham kapitána Johna Edwardese v hrabství Pembrokeshire. Svou roli při vzniku nového plemene hráli například corgiové, drsnosrstí teriéři a nejspíše i dnes vyhynulí angličtí bílí teriéři. Problém je, že Edwardes byl na jednu stranu pečlivý a trpělivý chovatel, zároveň si nevedl žádné záznamy o svém postupu. Cílem bylo vyšlechtit malého psa se silnými čelistmi a bílou barvou, což byly vlastnosti obzvlášť ceněné tehdejšími lovci. 

Po smrti Johna Edwardese chovný program dále pokračoval, až byl nový pes poprvé představen veřejnosti v roce 1903. Roku 1908 vznikl první chovatelský klub, už v roce 1913 pak klub v Americe. Pes byl zprvu určen k lovu škůdců a stopování, především jezevců.

Po první světové válce se ale stal velmi populárním plemenem i jako společenský pes. Velmi pomohlo, že si pejska oblíbila i britská královská rodina, přímo král Jiří V. měl jednoho sealyham teriéra zvaného Jack. Existují také například fotografie mladé Agathy Christie s tímto psem. V Hollywoodu zažil vyloženě módní vlnu, kdy si jej pořizovala řada celebrit a jeho popularita zde dobíhala ještě po druhé světové válce. Když se na začátku slavného hororu Ptáci (1963) objeví v krátké scéně sám režisér Alfred Hitchcock, tak venčí dva sealyham teriéry. 

Vyšel z módy

Počty těchto psů klesaly už od druhé světové války, ačkoliv ještě v 60. letech byl poměrně početný. Pak ale začala jeho popularita rychle mizet, kupodivu se nikde neuvádí příčina. Skoro se zdá, jako by byl pes obětí prosté změny módy a nástupu jiných plemen. Hlavní chovatelský klub uvádí, že na vině jsou především dostupná módní plemena jako ši-tzu. Údajně také zákaz kupírování nese svou vinu, neboť aby mohl být tento teriér cvičen jako pracovní, potřebuje prý mít zkrácený ocas, aby se nezasekával v norách.

Kolik je na tom pravdy, je otázkou, v roce 2010 ale bylo registrováno jen 49 nových štěňat. Pro životaschopnost plemene by jich ale bylo potřeba 300–500. Sealyham teriéři mají stále své nadšené chovatele a stále se objevují na psích soutěžích. Je ale klidně možné, že jsme svědky jejich pomalého, již nezvratného odcházení. 

Pro aktivní chovatele

Je to malý teriér, který dorůstá výšky do 30 centimetrů při hmotnosti kolem devíti kilogramů. Hlava je typická teriéří, s povislýma trojúhelníkovýma ušima. Nožky má poměrně krátké, tělo je svalnaté a houževnaté od pohledu. Celého sealyham teriéra kryje dvouvrstvá srst, kdy podsada drží teplo, vnější vlnitá a lehce hrubá vrstva pak skvěle izoluje. Barva by měla být bílá, povolené jsou odstíny ve tváři od pálené, přes černou a hnědou, až po šedou. Bývá zvykem výstavním psům nechávat srst narůst dlouhou až k zemi, u pracovních jedinců je zastřihávána kvůli blátu a špíně. Tak jako tak vyžaduje pravidelné česání, aby se necuchala a neplstnatěla. 

Sealyham teriéři nezapřou svůj lovecký původ, jsou to vytrvalí a houževnatí psi. Potřebují pohyb a fyzickou aktivitou, není to tedy pes pro neaktivní chovatele. Dovedou být sice tvrdohlaví a možná i trochu hluční při prosazování své vůle. Své lidi ale velmi milují, a i oficiální materiály chovatelského klubu říkají, že pouto mezi člověk a tímto teriérem je „skoro až magické“. Sealyham teriér potřebuje svou porci pozornosti, hlavně co se týče výcviku a péče o srst.

Je otázka, jak bude vypadat další vývoj plemene. Stávající čísla nejsou příliš příznivá. Pro aktivní lidi by přitom tento malý lovec mohl být ideálním společníkem a mazlíčkem. Pokud by ovšem byl dostupnější.