Původ plemene lze možná vysledovat až ke starověkým Ilyrům, pasteveckým obyvatelům Balkánu. Právě o nich se předpokládá, že si při své migraci z Asie do Evropy přivedli na přelomu doby bronzové a železné i své mohutné molossoidní psi. Předci šarplanince se tak nejspíše vyvíjeli v širší oblasti Balkánu, než jen v Šar planině.

Problém ale je, že hodnověrně je pes zmiňovaný až v 19. století. Jak přesně se tedy proměňoval a kdy vznikla jeho současná podoba, nelze s určitostí říci. Tradice těchto velkých typů psů je ale rozhodně na Balkáně prastará, chovy však probíhaly v prostředí pastýřů a jejich salaší, kde se nevedly záznamy. Není bez zajímavosti, že jiné velké balkánské plemeno – krašský ovčák – je šarplaninci velmi podobný, geneticky blízce příbuzní ale nejsou. 

Využití v armádě

V 19. století si etnografové všimli psů, kteří pomáhají v srbských horách pastýřům střežit stáda proti vlkům. Popisují je přitom jako inteligentní, mimořádně silné a vždy pozorné. Další informace se ale objevují až v době první světové války, kdy psy využívala srbská armáda. Bohužel to mělo za následek značný pokles populace.

Po vzniku Jugoslávie se ale naštěstí šarplanince chytili vlastenci a začali plemeno jako národní dědictví rozvíjet. V roce 1926 psa poprvé představili jako plnohodnotné čistokrevné plemeno, v roce 1939 bylo mezinárodně uznáno. Řeč ale do té doby byla o ilyrském ovčáku, který omylem zahrnoval šarplanince i zmiňovaného krašského ovčáka. K rozdělení došlo v roce 1957. Po rozpadu Jugoslávie se pak o další osud plemene, standardu a chovných knih oficiálně starají asociace srbské spolu s makedonskými. 

Pastevecký kolos

Jak už jsme několikrát naznačili, je to mohutný, silný tvor. Podle standardu dorůstá výšky přes 60 cm při váze do 45 kg. Chovatelé navíc upozorňují, že standard plemene už je zastaralý a reálná velikost psů dnes sahá k 70 cm. Jeho tělo nenechává nikoho na pochybách, že skrývá značnou sílu. Hustá srst, bohaté osvalení a silné kosti dohromady vytvářejí proporce psa vlkobijce, který je jako dělaný do drsného prostředí balkánských hor. 

Hlava je velká, ale vyvážená vzhledem k tělu, uši má svěšené a nízko posazené. Mohutná je hruď i krk, ocas je dlouhý, bohatě osrstěný a nošený šavlovitě nahoru. Zmiňovaná hustá srst dává psovi typické vzezření. Dlouhá bývá kolem 10 cm, přičemž může být hrubá i hladká. Perfektně izoluje a chrání proti nepřízni počasí. Bývá jednobarevná, jsou ale povolené všechny barvy. Žíhání a střídání odstínů se považuje za jednu barvu, tmavší bývá většinou krk, horní část hlavy a tělo. Naopak se neobjevují znaky, tedy skvrny barvy jiné. Tradiční a upřednostňované jsou odstíny šedé se žlutohnědým žíháním. 

Povahově je to typický ovčák, tedy statečný, nezávislý a samostatný. Má vlohy nejen pro hlídání, ale i jako obranář, proto jeho služby využívala jugoslávská armáda. Šarplaninec bývá věrný svému pánu, přeci jen je to ale pes, který může být náročnější. To proto, že dovede být tvrdohlavý, temperamentní a se sklony k dominanci.

Není tak asi potřeba říkat, že to není zvíře vhodné pro chovatele začátečníka. Při dobrém výcviku od štěněte je to milující člen rodiny, který má rád i děti. Zachovává si ale nezávislost, a tak si dobře rozmyslí, který povel poslechne a který ne. Je to zkrátka ideální pes na statky a velké pozemky, který dodnes neztratil svého horalského ducha. Srbští i makedonští chovatelé jsou na ně právem hrdí, vždyť jsou stejní, jako jejich milované hory – tvrdí, ale krásní.