Jde o jedno z nejstarších plemen na světě. Díky jeho výsadnímu postavení v japonské společnosti a také díky izolaci ostrovů se zachovalo takřka nezměněno po celá tisíciletí. Některé zdroje uvádí, že předky plemene jde sledovat u kosterních pozůstatků starých 5000 let.

I kdybychom tento údaj brali s rezervou, stejně musíme přiznat, že například sošky z 2. stol. př. n. l. nejspíše zobrazují právě akity.

Jde o velké psy vážící až 50 kg s kohoutkovou výškou 67 cm. Tvář má trochu liščí vzezření, celé tělo je ale mohutné a svalnaté. Zbarvení je bílo-zrzavé, typický je pro ně zakroucený ocas. Oblíbení jsou pro svou vysokou inteligenci a bezvýhradnou věrnost.

Akita Inu | zdroj: Pixabay

Celým svým postojem a chováním jako by vyzařovali jistou statečnost jako ze starých, samurajských dob. Jsou proslulí i citlivostí, s jakou se chovají k dětem. O akitech se říká, že je to pes na lenošení i pro obranu rodiny. Snad jen výchově je potřeba věnovat značnou pozornost – je to pes, který potřebuje pevné vedení a hodně pozornosti.

U některých psů se může vzácně objevit dominantní agresivita, kterou lze ale výcvikem od štěněte odbourat. Akitové mají své uplatnění jak u policie a armády, tak v canisterapii.

Akita je tedy mohutným, ochranářským psem. Ve starověku doprovázel kočovníky a osadníky po celém Japonsku a sloužil vesničanům i urozeným jako ochránce proti šelmám na cestách. Pes se stal symbolem štěstí a věrnosti a postupně začal být jeho chov záležitostí vyšších vrstev. I to napomáhalo udržení čistokrevnosti plemene. V moderní době byly vydávány zákony cílené speciálně na ochranu chovu akitů.

Přesto se objevily i stinné stránky: na přelomu 19. a 20. století vzrostla v Japonsku prudce popularita psích zápasů, ve kterých se začalo točit značné jmění. Čistokrevní akitové začali být pro tyto zápasy kříženi s mastify a podobnými psy, což způsobilo plemeni značnou ránu. Vládní zásah tomu ale naštěstí učinil přítrž a pes byl prohlášen za národní poklad a bohatství.

zdroj: Pixabay

Plemeno se podařilo zachránit doslova za pět minut dvanáct na základě psů z města Odate, protože to byl snad poslední region, kde bylo dostatek čistokrevných psů k regeneraci plemene. Druhá světová válka akitům také značně ublížila, i z těchto ran se ale psi otřepali a dnes se těší v Japonsku náležité úctě. Po válce se plemeno rozštěpilo a tak dnes existuje vedle akita-inu ještě linie americký akita.

Výmluvným je příběh akity jménem Hačiko, který ilustruje legendární oddanost psa své rodině a jeho lásku k pánu. Hačiko, narozený v roce 1923 patřil profesoru Uenovi z Tokia. Ve dvou letech psa ale pan Ueno zemřel. Pes se ovšem už dříve naučil chodit na něj čekat na nádraží, když se vracel z práce. Když se pán přestal vracet, odmítl Hačiko nádraží opustit a stále čekal, případně se na nádraží vracel, když jej odvezli násilím.

Příběh si získal velkou publicitu, město nakonec Hačika adoptovalo a lidé jej začali mít ve veliké úctě. Na svého pána pak na nádraží čekal neuvěřitelných 12 let, dokud stářím přímo tam nezemřel. Lidé jeho tělo zahrnuli květinami a dnes je Hačikovi – jako symbolu nekonečné věrnosti a lásky – zasvěcená v Tokiu celá šintoistická svatyně. Ta patří mezi jedny z nejpopulárnějších svatostánků a minimálně v Japonsku Hačiko vydobyl akitům věčnou slávu.