Odborníci na kočičí chování doporučují v otázce socializace hledat velmi individuální přístup. Kočky totiž mají složitou povahu a překvapivě širokou škálu různých typů osobnosti. Reakce jednotlivých jedinců na nové, neznámé situace se tak může velmi lišit – a právě na to by měl chovatel umět reagovat.

Klíčem je vystavovat kočku novým věcem postupně a dobře při tom zkoumat její reakce. Jde nejen o nové osoby či zvířata, ale i nové neznámé prostředí, zvuky a pachy, životní situace atd. Pohybujeme se při tom na škále od banalit typu nová hračka, přes běžné situace jako je cestování autem, až po zásadní změny, například příchod nového člena rodiny či další kočky. Pokud zvíře reaguje zvědavě a zaujatě, můžeme ho pobídnout k překročení ostýchavosti. Ukázat mu nový předmět, pustit ho dál v novém prostředí. Je-li reakce naopak bázlivá či agresivní, pak je potřeba postupovat velmi opatrně a vnímat kočičí tempo při hledání sebejistoty.

Zvědavost versus steortyp

Kočky jsou v tomto zvláštní stvoření. Na jednu stranu je láká poznávat dosud nepoznané, zároveň jsou to ale zvířata milující stereotyp a velmi špatně snášející některé změny. Člověk se dokáže vcítit do pocitů kočky, která hledá například ztracenou milovanou osobu. Pokud ale zjistíme, že úzkost některým jedincům může vyvolat třeba i přestěhování nábytku, můžeme reagovat skoro až pobaveně. Je ale potřeba umět najít v sobě dostatek respektu pro specifika kočičí duše.

Pokud zvíře nedostane svůj čas se změnami či novinkami seznámit, velmi pravděpodobně je bude už napořád odmítat. Socializace neproběhla správně, a to pak ve výsledku podkopává kvalitu společného života kočky a člověka, neboť vznikají situace, kdy kočka reaguje ustrašeně nebo agresivně tam, kde bychom si to nepřáli.

Dobrý způsob obecně probíhající socializace je nechat kočce co největší možnou volnost. Je bohužel pravda, že z řady městských bytů nemůže mít mazlíček možnost volného pohybu. Pokud je ale kočkám svobodnější toulání umožněno, mohou samy hledat ideální vzdálenost, odkud se mohou seznamovat s novými zvuky, osobami, zvířaty a podobně.

Dávkování

Postupná socializace ale spočívá i v dávkování zdroje možné nejistoty, nejde tedy jen o čas. Některé výchovné triky tak například pracují s tím, že se kočka postupně zvyká na pach nově příchozího tvora do domácnosti – může to být dítě, ale i jiné zvíře. Pokud například máme doma miminko, kterému se kočka vyhýbá, a které zatím tráví většinu času v uzavřené ložnici, kam mazlíček nemůže, pak může pomoci, když kočce dáme ručník od tohoto dítěte. Postupné navykání nové pachové stopě je lepší než náhlý vpád cizího tvora do zvířecího teritoria.

Podobné principy pak jdou aplikovat i na řadu dalších situací. Někteří soukromí veterináři v USA dokonce popisují, že si svou práci usnadňují prostě tím, že nabídnou individuální přístup. Setkají se s lidmi a jejich kočkou několikrát při návštěvě, preventivní prohlídku provedou doma a podobně – zvíře pak může navyknout na zvěrolékaře jako na někoho ne úplně cizího.

Odborníci na kočičí chování pak v některých studiích – věnuje se jim v řadě publikací například A&M School of Veterinary Medicine & Biomedical Sciences v Texasu – přímo vyzývají chovatele koček, aby co nejlépe nastudovali řeč těla svého mazlíčka. Univerzální návod neexistuje, základ je individuální přístup, proto největší díl zodpovědnosti leží právě na nejbližších lidech zvířete. Pokud se ale člověk naučí dobře vnímat jemné nuance řeči těla svého mazlíčka, pak může reagovat mnohem přesněji.

Socializaci lze zvolnit či zintenzivnit i jen podle toho, jak moc kočka v kontaktu s něčím novým vypadá napjatě či uvolněně. Není při tom vůbec potřeba, aby její reakce přerostly až do strachu či agresivity. Konečným cílem je pak spokojená, nebázlivá kočka, která nemusí trpět obavami ze všeho neznámého.