Asi nepřekvapí, že takový kapesní pes nikdy nebyl pracovní – jde o společenské a výstavní plemeno. Jak už napovídá slovo teriér obsažené v názvu, je historie plemene úzce spojená s původními anglickými teriéry. Ti se do Ruska dostávali už v 18. století, jednoho takového, který patřil caru Petru Velikému, mají dodnes vystaveného v muzeu zoologie v Petrohradě.

Zdá se, že už v 18. a 19. století se na základě anglických teriérů v Rusku u tamější nobility ustanovily chovy společenských (nikoliv loveckých) psů . Některé zdroje tak říkají, že historicky nešlo o specificky domácí plemeno, ale o ruské chovy plemen anglických, hlavně anglického toy teriéra. Jiní badatelé zase uvádějí, že už v 19. století byl pes specifický, a tak se klidně může ruským toy teriérem nazývat.

Ať už bychom tyto drobné společníky, kteří neměli příliš sjednocený vzhled, nazývali jakkoliv, další historie je daná: Říjnová revoluce učinila přítrž aristokratickému způsobu života. V Sovětském svazu pak pro zakrslé šlechtické psy už nebylo místo. Mezi lety 1920–1950 tak byl oficiální chov pozastaven a plemeno málem vymřelo.

Obnova chovu 

Od druhé poloviny 20. století ale začalo úsilí o záchranu těchto psů. Zprvu nebylo korunováno úspěchem, nakonec se ale podařilo chov štěňat stabilizovat ve sjednoceném standardu. Při tom se utvořil dnešní vzhled ruského toy teriéra – předchozí generace psů byly přeci jen podobnější toy teriérovi anglickému. Formálně vzato tak byl ruský toy teriér uznán jako nové plemeno až v roce 1960.

Tím ale jeho vývoj neskončil. V průběhu snahy o obnovu původního plemene v 50. letech vznikla také linie dlouhosrstých toy teriérů. Původně byli považováni za nežádoucí odnož, našli si ale své fanoušky, kteří je začali chovat jako samostatné plemeno zvané moskevský dlouhosrstý toy teriér.

Odborníci ale nakonec dospěli k závěru, že se od ruského teriéra liší jen typem srsti a jde tedy o dlouhosrstou a krátkosrstou variantu. V roce 1988 tak vznikl standard platný dodnes, který oba typy zahrnuje pod jedno plemeno.

V 90. letech nastala nová krize daná příchodem zahraničních společenských psů do Ruska. Podařilo se ji ale zažehnat a naopak vznikly chovné kluby mimo Ruskou federaci – a to včetně Česka. Skutečného mezinárodního uznání FCI se tak tento pes dočkal až v roce 2017.

Křehký, ale zároveň elegantní

Pes je někdy přirovnáván k čivavě. Dorůstá ideálně 24 cm při váze do tří kg. Působí poměrně křehkým dojmem, i když chovatelé dodávají, že má v sobě i kus elegance. Má malou hlavu a štíhlou tlamu s malými zuby, nápadně velké jsou oči. Vzhledem k hlavě má poměrně velké, vztyčené uši. Ocas je šavlovitý, nohy rovné a na křehkosti mu trochu ubírá silný, rovný hřbet.

Hladkosrsté varianty mají rovnou, lesklou srst bez lysin a podsady těsně přiléhající k tělu. Dlouhosrstí oproti tomu mají až 5 cm dlouhou srst, která může být rovná i zvlněná. Typickým znakem dlouhosrstých toyčiků jsou dlouhé praporce chlupů na uších.

Barva obou variant je nejčastěji černá, hnědá či šedomodrá s pálením, preferují se syté odstíny. Kvůli typickým barvám a malému vzrůstu jej někdy cizinci vnímají jako psa velmi podobného pražskému krysaříku, při bližším pohledu se ale plemena v detailech dosti liší.

Přátelský, ale uštěkaný

Je to společenské plemeno a tak má obvykle silné pouto ke svému člověku. Jako dědictví teriéřích předků, kteří lovili krysy a pomáhali i při hlídání, v něm zůstávají hlídačské instinkty. Dovedou proto být poměrně hluční vůči cizincům a hrozbám. V rodině jsou to ale aktivní a přátelští psi.

Ruský toy si s sebou nese některé dědičné zdravotní problémy, tak typické pro miniaturní plemena. Kupříkladu má problémy s výměnou zubů a část mléčných musí být velmi často odstraňována chirurgicky. Také se u něj dědičně objevují problémy s čéškou, drobná kostra je navíc obecně náchylná k frakturám. Na druhou stranu ale nejde o nějakou neduživou chudinku, i výše zmíněné problémy nejsou rozšířené masivně.

Ruský toy teriér je zkrátka pes pro všechny, kteří preferují miniaturní, společenská plemena. Na hru a pobavení je to dobrý kamarád, stejně tak k rodinnému, městskému životu. Co se týče sportu a přírody, je to s ním horší. Pokud patříte mezi chovatele, kteří inklinují k těmto psům – a čivavy jsou pro vás přeci jen až příliš malé a křehké – pak může být ruský toyčik zajímavou alternativou.