Vědci se zabývali vzorkem 750 psů z Finska, kteří se věnují různým agility závoděním. V nyní publikované práci šlo především o statistické srovnání rozdílů ve cvičení a tréninku. Badatelé při tom zjistili, že různé přístupy skutečně existují, přičemž rozdíly vznikají nejen v rámci výkonnostní úrovně, ale i velikosti různých plemen. 

Ukázalo se, že většina psů cvičí agilit jednou či dvakrát týdně. Zároveň ale bylo zjištěno, že nejtypičtější doba cvičení je kolem 20 minut týdně. Zajímavé je, že psi soutěžící na nejvyšších úrovních se tréninku věnují o něco méně než sportovci v nižších kategoriích. Badatelé se domnívají, že zde statistiky mohou odrážet to, jakou míru sportovní přípravy jednotliví psi potřebují pro udržení svého výkonu. Ti nejpokročilejší si udržují už tak výbornou fyzičku, méně zdatní ale musí při trénincích dřít více.  

Rozcvička i závěrečné protažení

Zároveň se nepřekvapivě v číslech odrazilo, že nejzkušenější psi se mnohem častěji účastnili závodů. Zhruba se ale psí sportovci účastnili dvou běhů v agility soutěžích, s rychlostí průměrně 4 m/s. Ve Finsku jsou soutěžící psi rozdělení do pěti váhových kategorií. Opět nepřekvapí statistické zhodnocení, že čím větší pes, tím rychlejší výkony například v běhu. Zajímavé ovšem bylo zjištění, že velké váhové kategorie častěji řešily zranění – to potvrzuje fyzioterapeutický předpoklad veterinářů, kteří upozorňují, že muskulatura i kostra velkých psů dostává při sportu víc zabrat. 

Zajímavé je, že takřka všichni chovatelé a cvičitelé psích sportovců došli k podobnému cvičebnímu režimu. Ze všech 750 psů drtivá většina sportovala tak, že před samotným agility během se deset až dvacet minut rozehřívali a rozcvičovali, stejně tak dlouho po výkonu „vychládali“. Více než 60 procent psů pak alespoň jednou za čtvrt roku dostávalo masáže a fyzioterapeutické kůry. 

Typická délka denní chůze činila 90 minut. Zde badatelé narazili i na civilizační rozdíl – obdobné zhodnocení psích cvičebních metod probíhalo v roce 2014 v USA, kde se ovšem lidé věnovali chůzi se svými psy výrazně kratší čas.  

Také bylo zjištěno, že ačkoliv psí sportovci prováděli různá cvičení obecně doporučená k posílení síly, rychlosti či odolnosti, většinou se jim nevěnovala dostatečně dlouho a jen malý zlomek respondentů využil služeb profesionálních zvířecích trenérů.

Návod pro cvičitele

Autoři studie se tedy domnívají, že efekt podobných cvičení byl u velké části psích sportovců výrazně nižší, než si jejich majitelé myslí a že například prevence zranění díky nim nebyla ani zdaleka tak efektivní, jak by bylo možné. Je ale otázka, nakolik je toto specifikum Finska a nakolik podobný stav trvá i v jiných zemích Evropy. 

Agility sporty jsou totiž na jednu stranu ve Finsku velmi populární, ani tam ani jinde ve světě se ale doposud nedělaly detailní průzkumy jejich teoretické, fyziologické roviny. Kupříkladu monitorováním psího cvičení se finští veterináři zabývají snad vůbec poprvé.

Údaje se pořád sbírají a výzkum pokračuje dál. Nyní publikovaná studie byla prozatím statistickým úvodem do větší práce, která by měla obsáhnout problematiku psího „tělocviku“ co nejpodrobněji a poskytnout tak možné návody cvičitelům i veterinářům napříč Evropou.