Vedle uší a vyceněných zubů je asi hlavním symbolem pejskova rozpoložení jeho práce s ocasem. Obecně platí dobře známá pravda, že vrtění ocasu je pozitivní gesto. Pejsek jím doslova říká "pojď blíž, dobrý".

Někdy to ale může být matoucí, pohyb ocasu proto musíme zasazovat do celkové řeči těla. Pes, který se bojí a zvažuje útok, může ocasem také hýbat – zde musíme dát na zdravý rozum. Jestliže je pes nahrbený, cení zuby a s ušima přitisknutýma k hlavě pomalu ustupuje, pak jeho švihání ocasem opravdu neznamená, že je mu fajn.

Jsem velký a silný!

Postavení těla možná není tak obecně vžité, jako jiné psí signály, také se v něm ale čte velmi dobře. Pravda, ne vždy existuje shoda v tom, co pes vlastně říká – třeba opírání se o člověka. Když na nás pes přenese svou váhu, tedy lehne si na vás nebo nám začne na tělo tlačit předními tlapami a podobně, tak máme pocit, že potřebuje vaši blízkost. Ve psím světě se ale podobně projevuje i snaha o ukázání dominance – a tak se experti neshodnou na obecném pravidle, co vlastně pes říká.

Je potřeba číst jemné konotace. Když se nám nadšený pes vrhne na tělo, div nás nepovalí, je to projev radosti. Dominantní psi ale mohou zkoušet člověka povalit – či do něj dokonce beraním způsobem vrážet hlavou – aby poměřili síly. Zato když odpočíváme na gauči a pes se na nás položí, sami cítíme, že mu jde spíš o naši blízkost, než o ovládnutí smečky.

Výcvik

Řeč psího těla: Co znamenají stažené uši, přivření očí či 'úsměv'

Právě toto měření postavení se týká výše řečeného o "zalehávání" – dominantní pes může jít tak daleko, že se nad podřízeným takřka rozkročí, položí na něj přední tlapy, opře se o něj hlavou či bradou a podobně. Je to vidět třeba na chování starších psů vůči štěňatům – když je chtějí srovnat, chytnou je zuby ze shora za krk.

Dobře rozpoznatelné je ale to, jak se pes snaží jevit velký. Vztyčený postoj, u kterého to vypadá, že by se nejradši postavil na špičky, je projevem dominantního postavení. Často se tak poměřují psi mezi sebou. Když se potom jeden rozhodne ukázat podřízené postavení, stahuje se dozadu, zatímco silnější (někdy bohužel platí i agresivnější) se doslova naklání vpřed.

Pravým opakem vytahování se je, když se pes cítí podřízeně, má strach nebo potřebuje dát maximálně najevo nekonfliktnost. Každý, kdo někdy vynadal velkému psovi za rozhrabaný záhon, asi zažil pobavení, když se půlmetrákový hafan snažil doslova splynout se zemí a tvářit se jako ten nejmenší červíček. Psi se skutečně ve strachu či podřízenosti pokouší udělat co nejmenšími. Sklopí uši, nahrbí se či lehnou si. Vrcholem podřízenosti je, když se otočí na záda a ukazují břicho.

Nápodoba v rámci hry

S řečí těla pak souvisí i "řeč srsti". Tzv. piloerekce, čili naježení chlupů, se totiž nevyskytuje jen u koček. Je to instinktivní reakce, kdy se vztyčí srst na zádech a krku, a právě proto, že je podvědomá, dobře ukazuje, jaká emoce zrovna cloumá psím tělem. Pokud pes přestává ovládat svůj strach či agresivitu, může se takové naježení výrazně projevit – a pak je potřeba mít se na pozoru.

Pointa celé řeči těla je v tom, že psi s námi komunikovat chtějí, ať už hlasem nebo gesty. Je pro ně přirozené vysílat signály odpovídající situaci a doufat, že protějšek se podle toho zařídí – ať už je to začátek mazlení nebo vycouvání z potenciálního konfliktu.

Pochopitelně, najdou se výjimky v podobě psů s agresivními poruchami chování, kteří kousnou bez varování a podobně. Jako ve vztahu mezi lidmi, tak i mezi psy ale platí, že klíčem k dobrému soužití je poslouchat, co ten druhý říká. I když to říká beze slov.