Plemeno pumi je blízce příbuzné psovi puli. Toto plemeno s typickou dlouhou srstí pravděpodobně přišlo do Maďarska už ve středověku s kočovnými pastevci a po staletí sloužilo jako ovčáčtí psi vedle větší plemen.

Předpokládá se, že někdy v průběhu novověku se puli zkřížil s francouzskými a německými ovčáky, a tak se zrodilo plemeno pumi. Ke genetickému základu pumiho navíc asi o trochu později přispělo i křížení s německými špici, francouzským plemenem briard a snad i pyrenejským horským psem. Když se totiž v Uhrách v 17. a 18. století zaváděl chov nových merino ovcí, dováželi se s importovanými zvířaty i cizí ovčáčtí psi. Ti pak splynuli s domácími psi maďarskými a tím byl vývoj pumiho dotvořen.

Pumi je tedy plemeno, které vzniklo sice křížením, ale přirozeně. Na jeho počátku nebyl nějaký cílený chovný program, i tak je ale už na začátku 19. století chápán jako svébytné, ovčácké plemeno Uher. V roce 1815 se také jméno pumi, jako odvozenina nejistého významu od slova puli.

Krize během válek

Plemeni se ale dlouho nevěnovala odborná pozornost, a tak až v roce 1902 vyšla studie, která vysvětlovala rozdíly mezi pumi a puli. Cílený chovný program začal až v roce 1910, hned o pár let později mu ale ublížila první světová válka.

Třebaže tedy jde o plemeno poměrně staré, svého prvního standardu se dočkal až v roce 1921, kdy byl nazýván "ovčácký teriér". Na mezinárodním poli byli ale ještě ve 20. letech pumi a puli představováni jako dvě varianty téhož psa, ačkoliv byli zřetelně odlišní. Mezinárodní uznání těchto dvou jako jasně oddělených psů přišlo až v roce 1927, respektive naplno v roce 1935.

Druhá světová válka úplně přerušila odborný, čistokrevný chov, který se podařilo obnovit až po roce 1956. Plemeno si před tím prošlo jistou krizí, která trochu zkomplikovala jeho genetickou pestrost, naštěstí ale nevymřelo. Dodnes si ale nese o něco málo vyšší výskyt některých genetických poruch – obzvlášť americká populace se s tím potýká.

Skandinávie a Česko

Zdá se, že kvůli náhodě – dané osobními kontakty některých chovatelů – se pumi v 70. a 80. letech hodně rozšířil ve Finsku a Švédsku, v ostatních evropských zemích mimo Maďarsko je dodnes zastoupený poměrně řídce, chovné kluby ale existují,  a to i v USA. Zároveň je ale – zase asi kvůli kontaktům z minulosti – dnes poměrně početný v Česku.

Pumi byl sice původně pastevecký pes, dnes je to ale výhradně zvíře společenské či sportovní. Jde o menší plemeno, dosahuje maximální výšky 45 cm s rozsahem hmotnosti 8–15 kg. Má lehké tělo s nepříliš silnou kostrou a celkově působí spíše subtilním dojmem. Vzhledem opravdu připomíná teriéra, má vztyčené či polovzpřímené uši, spíše kratší tlamu a tmavé oči poměrně blízko u sebe.

Charakteristický vzhled – který se radikálně liší od pumiho – mu dodává zvlněná, chundelatá srst opět připomínající teriéra. Obvykle je zbarvený v různých odstínech šedé, hnědé či vzácněji i bílé, povolené jsou jinak barevné znaky či maska.

Nenáročný a hravý

Plemeno bylo mezi maďarskými ovčáky oblíbené pro svou přístupnou a přátelskou povahu, snadno se navíc učilo povelům. K tomu všemu se uvádí, že už z pasteveckých dob si pumi nese malý apetit a nenáročnost na péči. Jen srst potřebuje občas kartáčovat, což ale není náročné.

Je velmi hravý a aktivní, s velkým temperamentem. Velmi tíhne ke své rodině a miluje děti, je ale trochu nedůvěřivý k cizím – nebývá ale obvykle agresivní. Snad je jen potřeba dodat, že je poměrně hlučný a uštěkaný, asi zase jako dědictví dob, kdy naháněl stáda.

Pumi jako aktivní pes potřebuje dostatek pohybu a prostoru, není to tedy vhodný mazlíček pro bytový chov či líný životní styl. Jako rodinný pes na venkov či alespoň k domu se zahradou je to ovšem ideální kandidát.