Předci puliů – maďarský plurál zní pulik – se objevují v maďarské kotlině možná už před tisíci lety. Víme, že v uherském království žila část obyvatelstva kočovně-pasteveckým způsobem života a předpokládá se, že tito psi k pastevcům patřili už tehdy. Ostatně, velkým pasteveckým plemenem Maďarska je komondor, který nejen, že je možná pojmenovaný podle kočovných Kumánů, ale především vypadá jako velká varianta puliho.

Historie je to ale z velké části dedukovaná, chybí středověké texty či vyobrazení. Z pozdějších časů nicméně víme, že staří Uhři živící se pastevectvím si svých psů velmi cenili a uměli dovedně kombinovat jejich přednosti. Sami puliové se uměli prát, jejich hustá srst pomáhala jako ochrana proti vlčím kousnutím, pro menší vzrůst ale pracovali hlavně jako naháněči stád. Ochránci a hlídači v pastevecké smečce byli mohutnější komondoři či kuvaszové, kteří se s puli vhodně doplňovali.

Z pastevce rodinný, ale ne moc častý pes

Zhruba na přelomu 19. a 20. století ale tradiční kočovné pastevectví muselo vyklidit plochu intenzivnímu farmaření, které začalo v Uhrách převažovat. To vedlo k velkému úbytku počtu pasteveckých psů. Puliové se sice v malé míře u ovcí pořád používali, stali se z nich ale hlavně psi domácí.

Plemeno se nedostalo do nějaké velké krize, kterou známe od jiných tradičních psů, nikdy mu nehrozilo akutní vyhynutí. Zájem o něj ale jako by v průběhu desetiletí 20. století více a více uvadal. Po druhé světové válce se tak puli stává méně obvyklým plemenem a i když se mu věnuje odborná pozornost, nepatří dnes v Maďarsku mezi výrazně populární psy.

V průběhu dvacátého století se také plemeno rozšířilo do jiných evropských zemí. Dokonce v roce 1935 jej nechalo do USA dovézt ministerstvo zemědělství v rámci oficiálního programu podpory pastevectví. Na mezinárodních přehlídkách tedy své místo a mezi chovateli se drží komunita skutečných nadšenců a milovníků.

Unikátní srst nároční na údržbu

Je to střední až menší pes, měří kolem 42 cm a váží do 15 kg. Jeho základním a nejnápadnějším znakem je zplstnatělá, hustá srst. Ta je podobná srsti zmiňovaných komondorů, případně několika málo dalších plemen, a psovi dává tak trochu vzhled - inu - ne nepodobný mopu na podlahu. Toto přirovnání ale berte s nadsázkou, puliové umí v běhu svou srst krásně rozvlnit a rozhodně jim dává především roztomilé rysy.

Zajímavé je, že štěňata se rodí s krátkou, kudrnatou srstí, která pak asi 3 roky roste do délky zhruba 20 cm. Růst chlupů se potom zpomaluje či úplně zastavuje. Může mít celou řadu barev, není ale žádoucí, aby byla strakatá. Jak jsme uvedli výše, při pasteveckém životu byla tato srst velkou výhodou. Chránila před nepřízní počasí a především znesnadňovala vlkům boj s puli, kterým se doslova nemohli dostat na krk.

Dnes je chovateli ceněná jako výjimečný znak plemene, nese s sebou ale nutnost poměrně náročné péče o psa. Srst se musí pravidelně čistit, ne však kartáčovat, a to hlavně u tlamy a kolem řitního otvoru. Není moc vhodné ji koupat, protože nasáklá se musí důkladně vysušit. Výhodou je snad to, že taková plstnatá srst skoro nepouští chlupy.

Miluje pobyt venku

Je to věrný a inteligentní pes, který dobře vychází i s jinými zvířaty. Je zvyklý se vázat na jednu osobu a chovatelé se ne úplně shodují, jak moc je vhodný k dětem. Někdo uvádí, že k nim mají vztah kladný, jiný má zkušenost spíše s rezervovanými pulii. Toto plemeno nezapomnělo na svůj pastevecký původ a tak miluje procházky v přírodě a pobyt venku. Také se dobře učí povely a je klidný a poslušný. Zároveň umí dobře hlídat dům i zahradu.

Puli možná není pes pro každého, své fanoušky si ale jistě najde. Dobrosrdečnému psímu úsměvu, který často jako jediný vykukuje ze záplavy hustých loken, se totiž těžko odolává.