Ne všechny opeřené mazlíčky to musí potkat, u některých druhů – například alexandři, papoušci senegalští či arové – jde ale skoro o jistotu. Přitom právě třeba papoušci senegalští jsou jinak vyhlášení jako tiší a mírní společníci. Jak tedy papouščí pubertu přežít?

Angličtina má pro tuto fázi dokonce specifické označení: bluffing. To vedle známých významů může značit také „zastrašování“, což je přesné pojmenování. Do sortimentu projevů v takové době patří křik, štípání a klování, syčení – obecně zkrátka odpor ke vzájemné interakci. U ptáků se přitom toto chování může spustit doslova přes noc, obvykle někdy mezi 4. a 12. měsícem života. Není vlastně přesně jasné, o co jde, podle všeho ale přirovnání k pubertě není nepřesné. Hormonální změny v těle vedou k nezvladatelným projevům a emocím.

Papoušek ale není dítě, lze ho snadno zavřít do klece a držet si od něj v reakci na zastrašování odstup. Tento přístup ale není vždycky ten úplně nejlepší, jakkoliv se dá někdy pochopit. Výsledkem ovšem může být nenávratné poškození vzájemných vazeb s chovatelem a rozvinutí asociální povahy u zvířete.

Chce to trpělivost a žádné tresty

Zkušení chovatelé, kteří mají na paměti rozvoj vztahů se svým opeřeným mazlíčkem, proto doporučují obrnit se trpělivostí. Jde o životní fázi, která obvykle s časem přejde. Nejlepším postupem je proto pokusit se udržet si vzájemnou denní rutinu a změněné ptačí chování ignorovat. Je potřeba vytrvat a dál se pokoušet o socializaci, vzájemné zvykání, braní papouška do rukou a podobně.

Přiznejme si, je to zkouška – nikdo na sebe nechce nechat dopadat naštvaný křik a štípance a přirozená reakce by byla toho drobného drzouna mrsknout do klece a zamknout. Chovatel si ale musí opakovat, že má co dělat se zvířetem, jehož motivace nejsou osobní a že je to přechodná fáze, nikoliv selhání při socializaci.

Doporučuje se nikdy na zvíře nekřičet, jen by to podtrhlo jeho vlastní hlučné chování. Náročná rada říká, že ideální je zkusit vydržet i štípance – ačkoliv některé papouščí zobáky jsou účinné zbraně. Když totiž zvíře vidí, že jste v reakci na něj neucukli, ba že dokonce ještě proti jeho sevřenému zobáku trochu zatlačíte, jako by se nic nedělo, pak se může rychle naučit, že tyto „kousance“ jsou k ničemu a nikam nevedou.

Také byste nikdy neměli – třeba v instinktivní reakci na bolest – zareagovat protiútokem. Krom toho, že není těžké si malé zvíře přizabít, jde opět o projev, který nakonec jen podpoří papouščí agresivitu.

Pokud to s chovem papouška myslíte vážně, tedy pokud například od mláděte odchováváte zvíře, které s vámi má být mnoho, mnoho dalších let jako společník, pak vám nakonec ani nic jiného než trpělivost nezbývá. Vzájemný vztah narušený už na prahu mladé dospělosti se již nikdy nemusí vyléčit. V závislosti na tom kterém jedinci může tahle fáze trvat od několika málo týdnů po několik měsíců.

S obrovskou dávkou trpělivosti, vytrvalosti a pozitivního přístupu ale nakonec zjistíte, že se váš opeřený vztekloun zase uklidnil – a že ve vás vidí skutečné přátele a rodinu. A přátelství těchto kouzelných, inteligentních tvorů je něco, co za tu trpělivost určitě stojí.