Psoun prériový je středně velkým hlodavcem z čeledi veverkovitých, jde o jeden z pěti druhů psounů. Jméno mu dali osadníci, kterým jejich varovné volání připomínalo psí štěkot. Vzhledem trochu připomíná evropského sysla či sviště. Průměrně měří 30-40 cm, má podlouhlé, hladké tělo, tupý čumák, hlavu s drobnými oušky a krátký ocas. Srst má obvykle pískovou barvu a je dosti hustá.

V zajetí se dožívá asi osmi let. Psouni se v přírodě živí hlavně travinami a semínky rostlin. Jsou to velmi hbitá zvířátka, obratně se pohybující po všech čtyřech i naplno využívající schopnost postavit se na zadní.

Obývají rozsáhlý pás planin ve vyšších nadmořských výškách amerického Středozápadu. Jejich přirozené teritorium se táhne od Kanady, přes USA až po Mexiko. Psouni mají komplikovanou a poměrně unikátní sociální strukturu – základní jednotkou je rodina samce a jeho několika samiček. Rodiny se dále sdružují do skupin spolupracujících při strážení teritoria, tyto skupiny pak někdy vytvoří rozsáhlé psouní „město“. Dorozumívají se složitou soustavou zvuků a gest.

Roztomilé zvířátko | zdroj: Pixabay

Do domácích chovů se psouni dostali odchytem mláďat z divočiny, ten dnes ale probíhá jen v omezené míře, protože se v zajetí dobře daří odchov. Navíc v letech 2003-2008 platil zákaz dovozu těchto zvířat z USA do Evropy kvůli rozšíření opičích neštovic (paradoxně jde o africkou nemoc, která se mezi divokými psouny šířila kvůli nákaze v zajetí). Psouny dnes chovají jak zoo, tak celá řada soukromých chovatelů, občas se s nimi můžeme setkat dokonce i ve zverimexech.

Psouni se skutečně stali v posledních dvaceti letech raritními domácími mazlíčky i v Evropě. Je to ale mazlíček vhodný? Především je potřeba říci, že to není mazlíček pro nezkušené chovatele. Rozhodně by motivací k pořízení psouna neměla být nějaká snaha o originalitu či dokonce móda – naopak, mělo by jít o promyšlené rozhodnutí.

Psouni mají specifické sociální i životní potřeby a starat se o ně není jako mít doma křečka. Na druhou stranu, pokud je o ně dobře postaráno, jde o přítulné a kamarádské mazlíčky, takže od zodpovědného chovu rozhodně odrazovat nechceme.

zdroj: Pixabay

Na prvním místě je dobré vědět, že jde o tvora vysoce společenského, který psychicky strádá o samotě nebo při nedostatku pozornosti. V podstatě jde říci, že vzhledem k jejich biologickému nastavení není moc vhodné chovat psouna jako solitéra. Pokud se tak přeci jen rozhodnete, musíte mu smečku nahradit a věnovat mu spoustu času. Vzhledem k tomu, že spolu v přírodě komunikují hlazením, „líbáním“ a doteky, užijete si s takovým mazlíčkem mazlení opravdu hodně.

Ideální je pořizovat si psouna od chovatele jako mládě, chovatelská komunita je ale stále dosti malá. Je to denní tvor a nemá moc hlučné projevy, nemusíte se tedy bát nedostatku spánku nebo klidu.

Na životní prostor je ovšem psoun poměrně náročný – ideální je mít ho v zahradě (ovšem pozor, výběh musí být zajištěný před podhrabáním), případně v opravdu velké kleci o rozměrech minimálně 100 x 100 x 150 cm. Je-li chován v kleci, je potřeba ho nechat každý den se pořádně vyvenčit. Klec je dobré vybavit domečky napodobujícími nory, hračkami a podobně.

zdroj: Pixabay

V jídle jsou psouni vyhlášení mlsouni a někdy dá hodně úsilí a trpělivosti, než najdete krmení, které mu bude vyhovovat. Jsou to poměrně inteligentní zvířata, ale neradi se cvičí nebo dokonce učí nějaké kousky. Dají se ale naučit chodit na vodítku a není dnes nemožné potkat v parku člověka, jak právě takto psouna venčí.

I když jde o zvířata stále poměrně exotická, dá se říci, že patří mezi ty tvory, kteří se k domácímu chovu hodí. Dokáží totiž s člověkem krásně komunikovat a hlavně – dobrou péči a životní pohodu odměňují svému majiteli tím, že jsou skutečnými mazlíčky v pravém slova smyslu. Mazlí se a užívají si své lidské kamarády tak, že by jistě nejeden psouní majitel potvrdil, že tohle zvířátko stojí za to.