Ti, kdo ji vykonávají svědomitě a po určitou dobu, se obvykle mohou těšit na výsluhu. Navíc vojenští veteráni se často oprávněně těší ve společnosti jisté úctě. To vše platí pro lidi – jak jsou ale na tom psi?

Je dobře známo, že psi jsou pro práci armády i policie neocenitelnými pomocníky. V základní policejní službě jsou využíváni při práci hlídkové, pátrací nebo strážní, vysoce specializovaný výcvik je pak dokáže připravit i na vyhledávání výbušnin, psychotropních látek či například hořlavin při podezření ze žhářství. Obdobně pracují i psi vojenští, kteří se vyznamenali i v zahraničních misích a při ostrém bojovém nasazení.

Psi obvykle slouží 8 až 10 let, pak jsou považovány z hlediska služby za přestárlé a jsou "vyřazeni". Protože jako lidé máme pejsky přirozeně rádi a tíhneme k nim, o to větší pozornost je věnována psím vysloužilcům a to nejen u nás. Je to totiž velmi citlivé téma – veřejnost se ptá, jak jsou psi po své službě odměněni. Když se například před pár lety ve Velké Británii ukázalo, že psí veteráni byli utráceni, vzbudilo to obrovskou míru nevole.

Psí domov důchodců

Ve vojenské službě je pes plnohodnotným členem jednotky, skoro by se dalo říct, že často až tmelem kolektivu. Když je pak vyřazen ze služby, zůstává zpravidla se svým dosavadním psovodem jako soukromý mazlíček.

Pokud to nejde, snaží se armáda o vysloužilce postarat. Centrum vojenské kynologie v Chotyni má pod sebou i jakýsi psí "domov důchodců", případně jsou nabídnuti k odkupu do civilní sféry. Vojenští psovodi mají ke svým bývalým parťákům blízký vztah a tak není výjimkou, že si tak hlídají podmínky, v jakých se pejsek u nového majitele ocitl. Na rozdíl od některých zahraničních armád nedochází v té české nikdy k utracení psa z důvodu přebytečnosti či vysloužilosti.

Podobné postupy volí i policie. V minulosti se objevila kritika, že je na psa nahlíženo přísně jako na majetek (to ostatně ale i v armádě), postupně se ale změnil přístup i legislativa. I tady platí, že mezi zájemci mají absolutní přednost psovodi, se kterými pes sloužil.

Ovšem policejních psů je více, než vojenských a odprodeje soukromým osobám jsou častější. V tomto ohledu je asi potřeba říci, že už došlo k několika přešlapům, které se setkaly s negativní reakcí veřejnosti. Média před několika lety upozornila na osud vysloužilého policejního psa, který se dostal k osobě později obviněné z týrání zvířat. Snad ale podobné případy vedou ke zlepšení situace a lepší kontrole dalšího osudu vysloužilých psů.

V některých ohledech je u nás situace psích veteránů zkrátka lepší, než v jiných zemích, řadu jiných zemí bychom si ale mohli vzít vzor. Například Nizozemsko zajišťuje svým vysloužilým psům, kteří nemohou zůstat s psovody automaticky jakési psí penziony. Švédsko má zase program na nalezení nového domova v předstihu před koncem služby. Protože nakonec: kdo jiný si zaslouží lásku a péči než nejlepší přítel člověka, který mu roky sloužil bezpodmínečně a oddaně v často nebezpečných situacích?