V podstatě jde říci, že mimořádně hravá jsou všechna koťata. Jejich vrchol bláznivé, hravé energie ale přichází kolem pátého měsíce života, pak přichází jisté zklidnění. Dospělé kočky v tomto ohledu zabírají široce rozkročenou škálu. Od hravých až po lenošivé – takříkajíc kočky běhavé a kočky do klína. Takový rozdíl povah je přirozený a sám o sobě není nutně škodlivý. Existují ale cesty, jak kočičí aktivitu posílit, neboť hravost a pohyb jsou přeci jen zdravější pro tělo i mysl. 

Než se dostaneme ke způsobům, jak kočičí hravost podpořit, je potřeba upozornit na jednu věc. Chování mazlíčka mohou ovlivňovat i faktory, které v něm probouzí pasivitu a zároveň se na něm negativně podepisují. Pro zhodnocení kočičí povahy – a tedy určení, nakolik je za jejím odmítáním her prostá lenivost a nakolik může jít o chování vzniklé negativními vlivy – je dobré posoudit několik faktorů. V anglicky mluvících zemích se hovoří o tzv. HISS testu, což je jak citoslovce kočičího syčení, tak zkratka vzniklá ze slov Health (zdraví), Instinct (instinkt), Stress (stres) a Symptoms (projevy). 

Je za nezájmem něco víc?

Pokud je tedy chovateli kočičí chování bez zájmu o větší aktivity podezřelé, měl by ji nejprve posoudit podle těchto čtyř kritérií. V některých ohledech bude pak možná potřeba porada s veterinářem. Když se řekne zdraví, máme na mysli zdravotní stavy, které mohou negativně působit na míru kočičí hravosti. Pasivita vzniká například působením parazitů, rozvojem problémů a bolestí spojených se stářím a podobně. Zkrátka jakékoliv obtíže, kvůli kterým se kočka necítí úplně fit a energicky. 

Druhý faktor je instinkt. Jde o to, že kočičí hry jsou z velké části napodobením lovu. Pohyb hračky probouzí v kočce instinktivní snahu ji lapit za použití různých technik. Kotěti stačí málo, u dospělé kočky se ale může stát, že stimulace není dostatečná. Zatímco kotě je schopné lovit i tkaničku od bot, mnohé dospělé kočky potřebují větší motivaci. Ne všechny jsou takové, ale chceme-li pasivnější zvíře rozhýbat, je někdy potřeba nasadit více aktivity a invence i na „druhé straně hračky“. 

Faktor stresu je asi jasný – kočky mu podléhají překvapivě snadno, jsou například velmi citlivé na změny ve svém okolí, na odchody známých osob či jiných zvířat a podobně. Pokud dříve hravá kočka ze dne na den spadne do pasivity, je velmi pravděpodobné, že je na vině stres a je dobré hledat jeho zdroj. Dlouhodobá citová frustrace se u těchto mazlíčků dokáže velmi podepsat i na zdraví. 

Náhlé změny pak mohou být spojené i s nemocemi a akutními zdravotními obtížemi, proto je čtvrtý faktor souhrnně označený jako symptomy. Letargie je totiž velmi často průvodním jevem špatného zdravotního stavu. Je nutné sledovat další symptomy (např. zvracení, teploty, ztráty vědomí atd.), které mohou prozradit, že kočku skutečně něco trápí a stav řešit s veterinářem.  

Vhodná hračka a správný pohyb s ní

Pokud jsme ale dospěli k závěru, že kočce nebrání v hraní a pohybu nic z výše uvedených vnějších faktorů, možná se můžeme rozhodnout, že je na čase její aktivitu trochu zvýšit. Samozřejmě platí, že nic nejde dělat násilím. Jak jsme řekli, různá míra nadšení ze hry je přirozená. Přesto platí, že pohyb je zdravý a společné hraní podporuje socializaci.  

První krok je zkusit najít vhodnou hračku, která by kočku ke hře motivovala. Je totiž klidně možné, že zatímco vy jste ji měli celou dobu za pecivála, ona jen nenašla to pravé pro sebe. Kočky v tomto umí být velmi vybíravé. Samozřejmě nelze čekat, že chovatel nakoupí krabici různých hraček a bude hledat tu pravou. Může si ale všimnout, že jeho mazlíček reaguje na nějaký podnět s větším zájmem a tomu se následně přizpůsobit. Někdy je možné si pomoci malým podvodem a hračku spojit s trochou šanty kočičí. Ta je pro mnoho koček neodolatelná, i když odhady říkají, že asi třetinu z nich nechává chladnými.  

Jedna věc je druh hračky, další otázka je ale způsob, jak s ní pohybujeme. Kočka by vám nejspíš vysvětlila, že má svoji důstojnost a nebude se honit za obyčejně hozeným balónkem jako nějaký pes. Ovšem třeba taková hračka s pírky, kterou se dá pohybovat a jemně kroutit tak, že pírko vypadá skoro jako živý tvor plazící se po zemi různými směry, to je jiná.

Nápadům se meze nekladou, řada lidí má například dobrou zkušenost s tím, že kočky doslova aktivovala obava, že o kořist přijdou. Nejevily o hračku zájem, zůstávaly pasivní – dokud nezačal chovatel pírko pomalým pohybem provázku stahovat například pod tričko položené na zemi. Představa, že kořist takhle snadno unikne, probudila i tu nejlínější z malých šelem. 

Některá kočka nikdy nepřestane být uvnitř kotětem, v jiné se ho naopak už nikdy nepodaří naplno probudit, i když se bude chovatel snažit sebevíc. To neznamená, že by nutně musel mít pasivnější mazlíček chudší život. Hra je ale vždycky ne o jednom, ale o dvou a více zúčastněných. To je možná nakonec největší motivace, proč to zkoušet a proč ani nad gaučovou kočkou nelámat hůl. Možná potřebuje prostě jen trochu popostrčit k tomu, aby si vzpomněla, že hraní je vlastně skvělá činnost.