Potkanům by se skutečně měla dávat maximální možná volnost. Při dobrém ochočení si dovedou hrát mimo klec a vracet se do ní a obecně můžeme říci, že k zodpovědnému chovu patří i to, že necháváme zvířátka běhat a zkoumat svět mimo mříže. Problém může vzniknout, když zjistíme, že náš mazlíček za sebou všude trousí drobné, ale ostře zapáchající, kapičky moči. Toto chování je sice zcela přirozené, přesto nám může být velmi na obtíž. 

Typické je to hlavně pro samce, neboť potkani jsou mimořádně teritoriální tvorové. Své území si divocí potkani značí pachovými stopami, jejich domestikovaní příbuzní pak mají instinkty, které jim velí stejné chování. Jedinou výhodou je, že u divokých populací je teritorium hlavního samce velké, čítá často několik stovek metrů, ve kterých skupina musí mít dostatek potravy a klidu, aby se mohla množit a přežívat. U samců domestikovaných potkanl neexistuje takový tlak nelítostného vnějšího prostředí, proto je značkování teritoria spíše podvědomá záležitost, která nereflektuje zdánlivé potřeby tlupy. Na jednu stranu se tak nesnaží hekticky vymezit své osobní království, zároveň ale i oni mají potřebu dávat světu najevo “tady je moje”. 

Značkování probíhá v podstatě tak, že samec za chůze trousí miniaturní kapičky moči. Samy o sobě jsou drobné, skutečný čichový vjem se ale dostaví tehdy, pokud zrovna náš mazlíček měl potřebu označkovat pořádný kus bytu. Přitom jsou zajímavé rozdíly mezi jedinci – zatímco někteří neznačkují skoro vůbec, jiným nedá spát sebemenší neznačený kousek nábytku či podlahy. Potřeba značkovat se také zvyšuje, pokud má samec pocit, že je někde poblíž konkurence. V případě vyděšení nebo stresu pak může samec vypustit větší množství moči, to už je ale trochu jiný případ. 

Přeučit nelze

Otázka je, co s tím. Někomu stačí povrchy po každé hře otírat. Jiný chovatel si raději přikrývá savé části bytu – jako například oblíbenou sedačku – starým ručníkem. Podstatné je vědět, že jde o chování zcela přirozené a instinktivní. Nejde ho přeučit a byl by velmi špatným přístupem za něj potkana nějak trestat, omezovat na pohybu či podléhat vzteku.

Pokud to vyjde tak, že chovatel má doma obzvlášť produktivního samce, musí se bohužel smířit s tím, že jeho...inu, intenzivnější buket je daní za péči o tyto fascinující tvory. Snad jen kastrace může tuto instinktivní potřebu omezit, neboť má vliv obecně na teritorialitu a agresivní prosazování se. 

Dodejme, že na nesnesitelnosti případného zápachu potkaního samce se majitelé těchto myší neshodnou. Někomu se z ní regulérně zvedá žaludek, jinému přijde jen jako slabý odér, který při úklidu bytu a očistě povrchů rychle mizí.

Někdy se uvádí, že v tomto směru je velký rozdíl při péči o samičky. I ty ale umí značkovat, byť v míře nesrovnatelně menší. Samičky také bývají méně agresivní vůči sobě a snesou se v kleci spolu. Mazlivostí a inteligencí za svými mužskými protějšky nezaostávají, mezi milovníky potkanů se ale vede nekonečná debata, které pohlaví je lepší. O samcích se totiž říká, že jsou naopak klidnější a hravější.  

Každopádně platí, že pokud je někdo na čichové vjemy skutečně citlivý, měl by zvážit, zda je potkan pro něj ten nejlepší mazlíček. Jak jsme uvedli, jsou to v podstatě čistotní tvorové, kteří dovedou potěšit a pobavit nejednoho člověka. Značkování ale patří k jejich druhu a nikdy není záruka, že zrovna náš jedinec nebude v tomto oboru přeborník.