Právě význam domestikace nesmíme úplně podceňovat. Psi a kočky se vyvíjejí s člověkem tak dlouho, že jejich psychologie se už od divokých předků výrazně posunula. Ano, nezvladatelný pes dokáže být mnohem větší zabiják než ten nejděsivější had. Přesto je možná klíčové o plazech při chovu stále přemýšlet jako o zvířatech takřka neochočených a podle toho k nim přistupovat.
Na druhou stranu, ani přehnaný strach není na místě. Domácí mazlíčci se rekrutují z druhů, které se obvykle nevyznačují přehnanou agresivitou a nesnášenlivostí. Naopak, pokud se s plazím útokem setkáme, berme to jako signál, že je něco špatně, respektive že třeba špatně chápeme situaci. Agrese může být jen projevem instinktů.
Kupříkladu u hadů se často stává, že mají-li hlad, vystřelí proti ruce, která jen mění vodu. Jsou totiž naučení, že ruka obvykle drží potravu. Důležité je si takový útok nebrat příliš osobně, a hlavně necítit potřebu ho vracet (i když plaz umí nepříjemně kousnout). Zvíře nebude rozumět našemu protiúderu jako „výchově“ a celá situace se jen vystupňuje.
Panická obrana
Zdroje agresivity bývají různé. Velmi často vlastně nejde o útok, ale o obranu. Plaz se cítí ohrožen a útok je jeho první reakcí, obzvlášť když v teráriu nemá kam uniknout. Typickým příkladem jsou prudké pohyby, na které obzvlášť plaché druhy reagují takřka až panicky. Je navíc potřeba si uvědomit, že řada plazů není v přírodě predátorem, ale také kořistí. Takový býložravý leguán se obvykle nechce napít lidské krve. Když ale kolem něj prosviští nečekaně ruka, všechny instinkty mu velí udeřit.
S tím souvisí i obrana teritoria. Teritoriální instinkt je u mnoha zvířat velmi silný a je důležitou součástí jejich vnímání světa. U řady ještěrů, kupříkladu u oblíbených anolisů, se můžeme setkat s tím, že na zásah do terária reagují stejně, jako by jim v přírodě do teritoria vstoupil cizí sameček. Nafukují svůj rudý lalok, protahují drápy, vyzývavě pohupují hlavou. Připravují se zkrátka k boji a počítají s ním. Bohužel pro chovatele bývají takoví ještěři často vybaveni ostrými zuby. Na druhou stranu to ale značí jednu věc – plaz nevnímá svého člověka jako predátora, ale jako sobě rovného, potenciálního soupeře. Nebojí se nás, ale zásahu do svého hájemství.
Existuje ovšem i jistá míra přirozené agresivity, která se pojí hlavně s predátorskými druhy. Známe to od některých hadů, u ještěrů se často jako příklad o něco agresivnějších mazlíčků uvádí varani, dále pak některé druhy želv či specifické druhy chameleonů. Zde je dobré pamatovat na to, že taková forma agresivity je součástí normálního chování.
Jde v podstatě o agresi útočnou, na rozdíl od té obranné zmíněné výše. Ne vždy se s ní setkáme, zvíře tak reaguje hlavně na svou kořist. Obvykle stačí k takovým plazům přistupovat opatrně a s respektem. Pokud nemá náladu a chňapne po nás, pak stačí vycouvat a vrátit se k výměně vody či očistě terária později. Je to zkrátka tak trochu daň za to, když se chovatel rozhodne místo přítulného morčete chovat predátora. Takové domácí zvíře můžeme obdivovat a pečovat o něj, příliš velkou socializaci od něj ale nečekejme.
Získaná agrese
Pokud jsme si definovali přirozenou agresivitu obrannou a útočnou, pak jako třetí kategorii můžeme označit agresi získanou. Ta může mít řadu příčin –- od předchozího špatného zacházení, přes projev stresu a nemocí, až po přechodné projevy kupříkladu v době dospívání či páření. Stres a nemoci je potřeba odhalovat včas a je velmi pravděpodobné, že po odstranění příčiny zmizí i agresivita.
U projevů životních fází je nejlepší čekat, respektive je dobré o nich vědět a nenechat se jimi zaskočit. Kupříkladu některé druhy velkých krajt jsou poměrně mírné, skoro někdy až přítulné. V čase páření se ale často samci mění ve velmi nebezpečné a útočné, až změna chování někdy nezkušené chovatele zaskočí.
S trochou opatrnosti a několikrát zmiňovaného respektu je slušná šance, že nikdy nepoznáte, jak plazí kousnutí bolí. Nehody se ale stávají a není dobré některá zranění brát na lehkou váhu. Zuby plazů bývají poměrně tenké, takže rány se rychle zatáhnou. Často ale bývají doslova prosycené agresivními bakteriemi, proto je lepší se raději obrátit na lékaře a nepodceňovat nebezpečí infekce. Pomíjíme pak samozřejmě specifika péče zkušených chovatelů o jedovaté druhy.
Zopakujme ještě na závěr, co už jsme naznačili. Při útoku plaza není dobré oplácet stejnou mincí. Člověk chce instinktivně ránu vrátit, možná také doufá, že zvíře tímto způsobem poučí a chování už se nebude opakovat. Takhle to ale při péči o tyto tvory nefunguje a obvykle docílíme jen stupňující se spirály agresivity. Lepší je co nejrychleji vycouvat a snažit se pochopit, proč k situaci došlo a jak jí napříště předejít.
Vstoupit do diskuze (0)