Můžete svého psího přítele bezmezně a bezpodmínečně milovat, je ale fakt, že pokud štěká na všechno a neustále, pak to dovede být poněkud vyčerpávající. Málokdo si užívá, když ho ze spánku vytrhne ostrý zvuk psího štěkotu, případně když mu nedá ani chvíli spočinout – obzvlášť, když se zdá, že pro něj není důvod.

Co tedy způsobuje, že někteří psi štěkají více než jiní? Jaké faktory ovlivňují úroveň hluku ve psí domácnosti?

Na prvním místě jsou věci dané a vrozené. Genetika a plemenný původ psa totiž může hrát zásadní roli. Frekvence štěkání se totiž podle jednotlivých plemen může velmi lišit, ba u některých z nich byla tendence k hlasitému štěkotu přímo podporována a zesilována šlechtěním.

Máme-li doma psa, jehož předci byli určeni především jako hlídači, či v menší míře například ovčáci, pak je velká pravděpodobnost, že volání jeho minulosti se projeví v hlučnějším štěkotu. Neplatí to ale stoprocentně, kupříkladu od teriérů se čekalo, že to budou psi hluční, ne všichni teriéři se ale tak dnes chovají. Navíc máme plemena, která mají sklony směřující jiným či opačným směrem – tak třeba husky a severští psi mnohem raději hlasitě vyjí, než štěkají (což je chabá útěcha), pes plemene basenji zase jako by snad ani štěkat neuměl.

Záleží na prostředí

Dalším velkým faktorem jsou environmentální podmínky, tedy věci týkající se životního prostoru psa. Naši čtyřnozí přátelé jsou v zásadě konzervativní tvorové potřebující jistoty. Jsou navyklí na nějakou podobu svého domova a jeho okolí, a jakékoliv nečekané nepravidelnosti mohou dráždit k varovnému štěkotu. Pes skoro jako by řval „tak moment, takhle ne!“.

Všechno ale záleží na to, jak v jakém prostředí pes vyrůstal a na co je zvyklý. Ti z nich, kteří pochází z měst, se nenechají jen tak něčím rozhodit. Zatímco městský pes slyší sanitku skoro denně, ten na venkově se s ní setká párkrát do roka, a o to spíš ji bude zahánět štěkáním. Je ovšem potřeba dodat, že hovoříme jen o jednom faktoru přispívajícím ke „štěkacímu koeficientu“. Osobní dispozice zvířete jsou taky důležité – někteří psi prostě budou mít takovou povahu, že se ani nepřidají ke koncertu svých kolegů řvoucích na člověka procházejícího noční ulicí. Jiní na druhou stranu spustí poplach i jen tehdy, ozve-li se nečekané zaklepání na dveře.

Něco potřebuje

Trochu překvapivým faktorem pak může být omyl ve výchově, přesněji očekávání odměny. Někteří psi se totiž naučí štěkat o pozornost či o odměnu stejným způsobem, jakým se učí jinému chování – a v takových případech plemeno či povaha skoro nehraje roli. Pes může používat štěkot přirozeně jako reakci na nenaplnění některých svých potřeb a tužeb. Není vlastně nic patologického na tom, když zvíře štěká jako náhrada slov „něco potřebuji“.

Problém je, že se pohybujeme na tenké hraně vtištěného chování a naučených reakcí přinášejících odměnu. Rovnice je jednoduchá: Pes štěká o pozornost -> lidé mu ji skutečně věnují -> mimoděk jej odmění, ať už pohlazením či samotnou kýženou reakcí -> pes to několikrát zopakuje, vždy s pozitivním výsledkem -> naučené chování „štěkání je klíč k úspěchu v každé situaci“ je na světě.

Odborníci na psí chování se dokonce setkávají s extrémními případy, kdy láskyplný majitel skoro až něžně vnímá psí štěkot jako volání o pamlsek, který mazlíček také dostane. Tím ale vlastně mimoděk dělají přesně to, co se dělá při psím výcviku. Jen je výsledkem ne naučený povel, ale pevně vryté štěkání přinášející odměnu.

Najděte spouštěč

Pokud chceme míru štěkání u svého mazlíčka trochu snížit, je potřeba rozklíčovat kořen tohoto chování. Je zkrátka potřeba najít spouštěč a pokusit se jej omezit či eliminovat, pokud to ovšem situace dovoluje. Někdy je to oříšek pro odbornou pomoc s výcvikem, kdy je potřeba psí chování přesměrovat alternativním, produktivnějším směrem.

Jako u všeho samozřejmě platí, že je potřeba trpělivost. Viděno z venku můžeme říci, že pes málokdy bude štěkat se „zlým“ úmyslem. Nechce svého člověka rozčílit či trápit hlukem, chce nejspíše něčeho dosáhnout. Na druhou stranu je pravda, že podobné úvahy se mění trochu v hraběcí, pokud se nám otřásají okna a trpělivost není nekonečná.

Někdy je ale dobré si připomenout, že prosté okřikování, tišení zvířete, či snad dokonce trestání sám problém neřeší, ale pouze odsouvá na později. Některé věci neovlivníme, o genetice a vrozených vlastnostech byla řeč. S pečlivým a trpělivým výcvikem se ale dá leccos potlačit či překonat.