Předně je potřeba říci, že kočky jsou velmi individuální stvoření, nepochybně proto najdeme velké množství těch, které mazlení nepřijímají od nikoho a na pokus o příjemné doteky reagují jen syčením a drápáním. V celkové populaci ale přeci jen asi převažují ty, které bychom označili za mazlivé.

Kočky jsou společenštější tvorové, než se jim někdy přiznává. S ostatními svého druhu komunikují mimo jiné pomocí otírání se, doteky či vzájemnou péčí o srst. Kontaktní setkávání uvolňuje feromony, které vysílají ostatním kočkám různé informace. O nás pak tito naši mazlíčci vědí, že nejsme kočky a komunikujeme jinak, především hlasově, čemuž se dokáží hladce přizpůsobit. Čas od času se k nám ale chovají stejně kontaktně, jako bychom kočkami byli.

Láska a náklonost 

Láska mnoha koček k fyzickým dotekům je spojena s kotěcím věkem. Kočičí maminky o svá mláďata pečují olizováním a čištěním srsti. Matce i potomkovi se v takových chvílích vyplavuje hormon oxytocin spojený s pocity uspokojení a štěstí. Tato emotivní asociace se pak často udrží po celý život, pohlazení velkými lidskými dlaněmi pak u koček nejspíš vyvolává podobné příjemné pocity, jako kdysi mateřská láska.

Když se kočka začne aktivně mazlit se svým člověkem, případně se jej dotýkat otíráním hlavou, dává mu tím najevo lásku a náklonost. Pomazlení a pohlazení je pak způsob, jak to kočkám oplácíme – a ony to do určité míry vnímají.

Odmítání pohlazení je pak u řady jedinců pouhou otázkou individuálních preferencí. Může ale také zrcadlit to, že zvíře v raném věku osiřelo a neprošlo správnou socializací. Kotě se učí vztahu k lidem od své matky, proto i mláďata zdivočelých pouličních koček málokdy touží po lidském doteku. Ještě je potřeba dodat, že některé kočky naplňují stereotyp náladových stvoření: v jednu chvíli žadoní o pohlazení, aby o trochu později začali syčet, vrčet a sekat po mazlící ruce.

V takovém případě je možné, že člověk se kočky dotýká na místě, které nemá ráda, případně jde o případ tzv. agrese vyvolané mazlením. Jde o psychologický jev známý odborníkům na kočičí chování, kdy zvíře je tak zaplavené emocemi, že se z příjemných pocitů překlopí nečekaně do agresivity – potřebuje utnout mazlení a uklidnit se.

Způsoby mazlení

Existují špatné a dobré způsoby jak kočku pomazlit, konkrétněji ale záleží většinou na individuálních preferencích. Řada z nich například toleruje jen doteky svých lidí, případně potřebují cizího člověka trochu poznat. V kočičích očích je totiž ochota nechat se pohladit otázkou důvěry. Pokud chceme cizí kočku pohladit, přistupujeme k ní pomalu a reagujeme na její projevy. Někteří jedinci se i na cizince doslova vrhnou a začnou ho otírat hlavou, jiní si musí cizího člověka velmi opatrně očichat a pak se v klidu rozhodnout. Takoví na prudkost a vnucování se obvykle reagují útěkem.

Jak jsme řekli, kočky se liší svými preferencemi. Obecně lze ale snad říci, že drtivá většina z nich má ráda jemné doteky na okrajích tváře – řada chovatelů zná ten pocit, kdy jim kočka od radosti doslova vtlačuje hlavu do dlaně. Pozitivně většinou přijímají i pohlazení na krku či na ramenou předních nohou. Spousta koček si navíc ráda ponechává iniciativu, takže raději lidi ochotné k mazlení navedou tím, že samy nastavují ty části těla, kde chtějí pohladit. Od cizinců si kupříkladu většina z nich spíše nerada nechává hladit záda, aby si zachovaly jistý odstup a možnost útěku.

Při hlazení kočky je zkrátka potřeba vnímat její signály. Ostatně, kočičí mazlíčci by jistě řekli, že to oni jsou ve vzájemném vztahu ti rozumnější a chytřejší. Zvíře umí jasně naznačit, že už má dost a chce se věnovat něčemu jinému. Pokud máme pochyby o tom, co po nás kočka vlastně chce, je dobré ji nechat, ať nám to sama ukáže. Kočky nám zkrátka při mazlení dávají obrovskou porci důvěry – ale vlastní kontroly nad situací se nerady vzdávají.