Na vině jsou částečně predátorské instinkty – uvnitř má v sobě i ta nejmazlivější malá kočička chovanou masožravou šelmu. Ostatně ty nejoblíbenější kočičí hračky a hry jsou vždycky založené na simulování lovu a číhání. Instinkty pak kočkám velí neustále zkoumat své okolí, přičemž k tomu mnohem aktivněji než třeba psi používají nejen čich a zrak, ale i packy. Když vám začne kočičí mazlíček pošťuchovat po stole pero, tak v podstatě instinktivně zjišťuje, zda ta věc nebude nějak reagovat a jestli by to nemohla třeba být kořist. I kdyby jen pro hru a ne pro jídlo.

K těmto instinktům se pak pojí další motivace chování – například nuda. Kočky jsou chytrá stvoření, mnohem chytřejší, než jim někteří lidé přiznávají. Pokud nemají dostatek stimulace, snadno se začnou nudit, což je ale něco, co jim lze těžko vyčítat. Kočka je aktivní zvíře a nikoliv věc, proto je na zodpovědnosti chovatele nudě, která může přerůst až ve frustraci, předcházet. Pokud se ovšem kočka nudí, snaží se přirozeně zabavit – a odtud pramení to, že začne hledat podněty v bytě tam, kde bychom ji nejraději neviděli. Třeba u té vázy po babičce na nejvyšší polici.

Přitahuje na sebe pozornost

S frustrující nudou souvisí i další motivace kočičího shazování věcí: přitahování pozornosti. Při své inteligenci se zvíře brzy naučí, že když něco pošle z police či skříně k zemi, že si ji lidé všímají. Je to možná pozornost negativní, ale znáte lidi – a lepší než žádná. To je pointa toho všeho: kočičí optikou lepší nějaká lidská pozornost než žádná.

Navzdory tomu, že kočky mají pověst tak trochu samotářek, jsou to ve skutečnosti hluboce společenská zvířata. Možná nedávají svou radost z lidské společnosti tak bezprostředně najevo jako psi, ale jejich city nebývají o nic menší. Pokud se samozřejmě bavíme o kočce-mazlíčkovi, které je s námi dobře a bere nás za svoje.

Člověk pochopitelně nemůže svému mazlíčkovi vždy věnovat tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Stojí ale za zamyšlení, zda při nežádoucím chování nejde jenom o volání „haló, všímej si mě!“ citově strádajícího tvora. V podstatě platí, že mnohé z „negativních“ projevů, které máme s kočkami spojené – ať už je to shazování věcí, ničení nábytku či trhání záclon – má kořen u nudy a nedostatku pozornosti.

Změňte přístup

Otázka zní: co s tím? Je důležité mít na paměti, že shazování věcí je záležitost z velké části instinktivní. Nejde v podstatě o „zlé“ chování, které by bylo potřeba potlačovat výchovou, jako třeba u agresivity. Je ale možné se snažit těm nejhorším projevům předcházet. Samozřejmě, jedna věc je zajistit si potenciálně ohrožené předměty v bytě. Zároveň je dobré zamyslet se nad tím, zda ke svému mazlíčkovi nezačít přistupovat jinak.

Kupříkladu se doporučuje si co nejpevněji vyhradit společný čas na hru. Kočky mají vnitřní hodiny a brzy při opakování pochopí, že se mohou spolehnout na to, že společné hraní přijde. Při něm je dobré zapojit právě takové typy podnětů, které nudící se kočce nejspíše chybí: řeč je právě o hračkách, které takříkajíc hrají na predátorské instinkty.

Společný čas by neměl být úplně krátký, udává se ale, že mnoha kočkám stačí aspoň dvacet minut denně intenzivního hraní, aby byl vidět rozdíl v jejich chování. Také je možné k pravidelnému času přidat i hru „přesměrovávací“ – v podstatě reagovat na to, že vnímáme momentální kočičí náladu. Vidíme, že začala hledat podněty a chystá se skočit na polici či skříň? Namísto toho ji nasměrujme na pětiminutovku s hračkou-kořistí. Chovatelům se také osvědčilo mít hraček více, ale nevytahovat je všechny naráz. Naopak, občasnou výměnou zajistíme, že se kočce neomrzí.

U aktivních jedinců můžeme zapojit i další možnosti vybití energie. Kočičí hrady či tunely ke skákání a schovávání se. Hračky, kde musí kočka nejprve vyřešit „hlavolam“ či vynaložit sílu, aby se dostala k pamlsku. Ostatně, i schování dobrůtky třeba do papírové krabice, přes kterou se musí šelmička probojovat, poskytne dostatek podnětů k vybouření zabijácké energie.

Obecně tedy můžeme výše řečené shrnout takto: shazování věcí je pro kočku instinktivně přirozené, ale nutně se mu oddávat nemusí. Pokud porozumíme tomu, že náš mazlíček nemá radost z ničení a našeho vzteku – a nepokusíme se to řešit tresty a křikem – pak můžeme s jen trochou rozmyslu najít dostatek možností, jak kočičí pozornost směřovat jiným, méně nežádoucím směrem.