Sám lovecký pud je složitější záležitost, než se někdy soudí. Nejde pouze o to, že pes má potřebu pronásledovat potenciální kořist. Na aktivaci takového chování má vliv kombinace několika faktorů:

• Sklony plemene – některá plemena mají lovecký pud velmi silný, u jiných takřka zanikl
• Zkušenosti – úspěch v předchozím „lovu“ (přičemž lovena vůbec nemusela být živá kořist) zanechává pozitivní zkušenost, která motivuje psa k opakování
• Příležitost – vliv má okolní prostředí i míra svobody psa se sám rozhodnout začít kořist pronásledovat
• Motivace – jde o aspekt vnitřního rozhodování, zda se vůbec vyplatí se o lov pokoušet
• Sociální podmínění – vliv přítomnosti ostatních členů „smečky“

Jisté prvky lovu nacházíme i v psích hrách, skutečný lovecký instinkt je ale přeci jen o něco dále a při „aktivaci“ míněný takříkajíc vážně. Jak vlastně takový psí lov vypadá? Naši jinak mazliví, přátelští společníci jsou skutečně vybaveni smysly vrcholového predátora. Obzvlášť psí čich patří mezi nejcitlivější ve zvířecí říši a jeho schopnosti nepřestávají překvapovat.

V kombinaci se sluchem, zrakem, reflexy a schopností vyvinout značnou rychlost se stává pes pro svou kořist smrtícím. Ba co víc – máme je rádi i pro jejich inteligenci, která ovšem při lovu také hraje podstatnou roli. Pes se dokáže učit ze zkušeností, vytvářet si mentální mapy a okolí a instinktivně promýšlet pohyb v terénu několik kroků dopředu. Navíc je jejich obrovská síla ve schopnosti spolupracovat s ostatními psy ve smečce.

Chybí volně lovící psi ke studiu

Je ovšem pravda, že leckteré aspekty predátorských schopností psů nejsou příliš dobře poznané. To je možná trochu překvapivé, vždyť vědci se věnují našim nejoblíbenějším mazlíčkům velmi podrobně. U psů ovšem platí to specifikum, že skutečně volně lovící psy, ve smyslu zvířecího druhu Canis lupus familiaris, v přírodě v podstatě nepotkáme. Většinou jde o tvory cvičené, spolupracující s člověkem a řídící se jeho pokyny. Není tedy úplně jasné, jestli by lov divoké psí smečky byl úplně stejný, jako je to popsané u vlků.

Právě podle analogie vlků či divokých druhů psů se ale dá usuzovat, že by se volný lov psa domácího tolik nelišil. Smečka šesti až desíti jedinců by se koordinovaně snažila kořist obklíčit a reagovat na její změny směru. Skutečnou zbraní psů v takové chvíli není rychlost, ale výdrž. Útoku se přitom účastní samci i samice smečky, pozadu zůstávají jen feny pečující o štěňata. Strategie zabití bývají různé, mohou zahrnovat útok na krk i na měkké břicho, divoké psovité šelmy navíc instinktivně dovedou zaútočit na šlachy nohou, aby kořist zpomalili.

Jak jsme řekli, není úplně jasné, jestli by se pes domácí neovlivněný člověkem chovatel stejně. Schopnost loveckých plemen spolupracovat ve smečkách to ale naznačuje. Nešťastné útoky zdivočelých či pouličních psů na člověka pak zase naznačují, že strategie eliminace protivníka je stejná jako u vlků – útok na krk, nechráněné útroby či šlachy chodidel.

Šlechtění pro specializaci

Na tomto místě je ale potřeba zkonstatovat, že dnešní pes domácí je pro lov přeci jen o něco hůře vybaven než jeho divocí bratranci. Tisíce let evoluce po lidském boku, kdy méně a méně záleželo přežití na tom, co si sám ulovím, udělalo své. Existují samozřejmě obrovské rozdíly mezi plemeny, některá z nich už neoplývají ani vhodnou fyzičkou pro lov.

I u plemen loveckých ale šlechtěním došlo k posunu od samostatnosti. Různí ohaři, retrívři, pointeři a další mohou skvěle vynikat v oboru svého zaměření. Oproti vlkům dovedou pracovat mnohem jemněji, ať už to znamená vyhledávat střelené vodní ptactvo, upozorňovat lovce na směr kořisti, efektivně spolupracovat s ostatními psy při štvanici či přinášet zabitá zvířata bez zakousnutí se. Bez správného výcviku a vedení se ale u takových psů jejich potenciál vůbec nemusí rozvinout. V podstatě jde říci, že člověk vzal lovecké vlohy původního predátora a u jednotlivých plemen se šlechtěním úzce soustředil na specializaci.

Někteří odborníci říkají, že tímto způsobem byla v podstatě velmi nepřirozeně vyšlechtěna plemena ovčácká. Jde o psy pracující do značné míry samostatně, využívající instinkt perfektně monitorovat své okolí, následovat svou „kořist“ a nenechat ji uniknout z vymezeného okruhu. Typické nástroje ke shánění ovcí do stáda – štěkání, chňapání po nohách, nadbíhání, to vše jsou postupy jako při lovu. Jenom bylo potřeba po staletí tato plemena odnaučovat závěrečné, uspokojující stržení hnaných zvířat.

I ovčácký pes tedy zapojuje lovecké instinkty, opět ale poněkud překroucené evolucí řízenou lidmi. Zároveň ale platí, že tato závěrečná fáze sice byla u mnoha (nejen ovčáckých) psů aktivně potlačována, čas od času se ale může dostat na povrch. Proto se u některých plemen upozorňuje, že se nesmí podcenit jejich výchova a výcvik, jinak se stávají nebezpečnými.

Pozor na paty

U většiny psích společníků se skutečným loveckým instinktem chovatel setká jen málokdy. Jeho nejčastějším projevem je náhlá potřeba pronásledovat rychle se pohybující předměty, lidi či zvířata. Hon za autem, cyklistou či utíkajícím člověkem je projevem loveckého pudu. Pokud jsme svědky takového chování, všimněme si, že pes velmi často začne chňapat po patách utíkajícího člověka – to je právě ten lovec v něm. Pokud jde o další projevy, pak jde obvykle spíše o drobnosti, které si ale pozorný chovatel lehko zařadí. Naštěstí se většinou spínají právě při hře. Je to ono chytání míčků, třepání hračkou jako při snaze zakousnout a podobně.

Skutečným problémem pak zůstávají psí útoky na člověka, u jejichž kořenu ale velmi často bývá špatná socializace či trénink. Tehdy dávají psi nejvíce pocítit, že jsou skutečně predátory, protože jejich chování nejvíce připomíná vlčí. Každý takový případ, obzvlášť když skončí smrtí či je cílený na dítě, vzbudí velkou pozornost, naštěstí jich statisticky ale není mnoho. Také opět závisí na plemeni. Útočící jorkšír může ošklivě kousnout, ale život neohrožuje. U velkých plemen je to ale úplně jiná otázka.

Závěrem lze říci, že predátorské chování nejde psy úplně odnaučit. Chováme jako mazlíčky šelmy, a tak je i toto chování součástí jejich osobnosti. Správnější je proto s lovcem uvnitř svého mazlíčka správně pracovat a nechat ho ventilovat své „zabijácké“ pudy při hrách, sportech či specializovaném výcviku.