Divokým psům se také říká americký dingo, Dixie dingo nebo prostě jen žlutý pes. Jejich původ je pozoruhodnou hádankou – bez genetických analýz totiž leccos naznačovalo, že může jít o potomky původních domorodých psů, kteří migrovali na kontinent s lidmi v pravěku, dokud existoval pevninským most z Asie. Zkazky o „žlutých psech indiánů“ se objevují v roce 1920, v roce 1940 pak byl karolínský pes popsán jako zvláštní plemeno zdivočelého psa. Tito divocí psi v odlehlých oblastech Jižní Karolíny obývají nejčastěji borovicové lesíky nebo dokonce mangrovové háje v bažinách.

Od té doby se uvažovalo o tom, že může skutečně jít o potomky původních psů domorodců. Poukazovalo se například na údajnou shodu koster psů z pohřebišť domorodců a právě karolínského psa.

Genetické analýzy posledních dvaceti let ale situaci trochu zkomplikovaly. Dvě z nich totiž naznačovaly, že by skutečně mohlo jít o přímé potomky psů přišedších s lidmi v jedné z pozdních migračních vln. Ukazovalo se totiž částečně příbuzenství s asijskými plemeny, částečně unikátní haploskupina genů. Nejnovější studie zaměřená na divoké psy Ameriky ale přišla s tím, že karolínští psi jsou přeci jen z velké části potomky psů z Evropy a že unikátní geny původních domorodých psů jsou již zkrátka vymřelé.

Původ žlutého psa z divočiny jihovýchodu USA tak zůstává záhadou. Důležité ale je, že je to pořád pes domácí, ať už jeho předci zdivočeli kdykoliv. Pes byl tedy po svém „objevu“ jako nachystaný ke snaze o jeho opětovné ochočení. V průběhu 20. století byla popsaná celá řada případů, kdy se ukázalo, že odchycená štěňata se dobře cvičí a dají se vychovat tak, jako by šlo o jakékoliv jiné plemeno psa. Od roku 1996 tak bylo umožněno registrovat v rámci amerických chovatelských klubů karolínského psa jako svébytné plemeno.

V roce 2008 pak skupina nadšenců spustila cílený chovný program, který si klade za cíl selektivním šlechtěním standardizovat plemeno, jasně jej definovat a vše dotáhnout až k plnohodnotné mezinárodní registraci karolínského psa. Tento cíl je ještě poměrně daleko, potenciál jeho naplnění je ale velký – genetická základna je skvělá, blízká příbuzenská plemenitba nehrozí a pes je skutečně v divočině svébytným, byť nekultivovaným, plemenem.

Je středně velký, dorůstající 45-60 cm při váze 15-20 kg. Tělo má dosti svalnaté, někteří jedinci ale působí i tak atletickým, elegantním dojmem, jiní ovšem spíše podsaditě. Velkou, klínovitou hlavu korunují nápadně velké uši, se kterými dokáže hýbat za zvukem v překvapivě široké škále. Uši se označují jako stojaté, někdy ale jejich špičky leží. Celé tělo kryje hustá, krátká srst nažloutlého zbarvení, často se objevují i bílé znaky.

Je-li pes vychováván od malička, stává se k lidem velmi loajálním a je výborným hlídačem. Možná proto se jeho „znovuochočování“ stalo populárním už v polovině století. Někdy se tito psi užívají i jako lovečtí. Jsou proslulí i svou inteligencí a vynalézavostí. Pokud se cvičení nebere na lehkou váhu, jsou to pak vhodní psi i do celých rodin a s dětmi dokáží dát najevo i hravost. Není to ovšem tvor do bytu, potřebuje velký oplocený pozemek a pohyb.

Karolínský pes je tak plemeno, které na své plné uznání sice ještě čeká, své fanoušky má ale už teď. Obzvlášť mezi americkými jižany je možná jistou formou hrdosti chovat psa, který vzešel z divočiny „Dixielandu“, amerického Jihu. Jsou-li slova jejich chovatelů o skvělých společnících pravdivé, pak lze prorokovat, že je jen otázkou času, než si tento pes najde ve větší míře i cestu do Evropy.