Ve své původní domovině je znám jako cão de água, prostě jen „vodní pes“, případně ale i coby cão pescador português, tedy „portugalský rybářský pes“. Tato jména naznačují původní určení – šlo o psa, který primárně pomáhal rybářům vytahovat sítě, případně někdy i lovit ryby. Stejně tak našel uplatnění při lovu vodních ptáků.

Původ plemene by se možná dal hledat už ve středověku, starší dějiny jsou ale velmi nejasné. Tradice těchto psů nepochybně existovala, jejich skutečnou domovinou bude nejspíše jihoportugalský region Algarve (někdy jsou proto omylem řazeni do Alžírska). Genetické studie navíc přinesly překvapivé zjištění, že dnešní klasičtí pudli a portugalští vodní psi pochází ze stejného starověkého „genetického rybníčku“. Ostatně podle některých názorů jsou právě pudli spolu s Kerry Blue teriérem a irským vodním teriérem předky dnešního plemene. 

Poválečná záchrana

Moderní dějiny portugalského vodního psa se začaly psát ve 30. letech 20. století. Tehdy se neudržované a nesourodé plemeno potácela na pokraji vymření. Z vlasteneckých pohnutek se ale k jejich záchraně odhodlal námořní velkopodnikatel Vasco Bensaude, který začal shánět na venkově a v rybářských přístavech stále ještě existující příslušníky plemene. Založil psinec jménem Algarbiorum, kde vytvořil chovný program směřující k obnově skomírajícího plemene.

Po válce se podařilo založit chovy i v jiných zemích, v roce 1972 vznikl chovatelský klub v USA. Jak jsme řekli v úvodu, jde pořád o poměrně vzácné plemeno. Nejsou již sice ohrožení vymřením, ale kupříkladu v roce 2013 se jejich počty na přehlídkách ve Velké Británii pohybovaly kolem čísla 35 jedinců. Což na velkou zemi není mnoho. Popularita plemene ale dostala značnou vzpruhu tím, když se v Bílém domě objevili Bo a Sunny – dva portugalští vodní psi manželů Obamových. 

Husté kudrlinky neustále dorůstají

Je to středně velký pes, který dorůstá maximální hmotnosti 25 kg při vzrůstu kolem 55 cm, může být ale i výrazně subtilnější (zdravá váha podle standardu začíná na 16 kg s výškou 43 cm). Je poměrně jemně stavěný, ačkoliv svou dávku svalů také má. Pod hustou srstí skrývá lehké a pružné tělo, které dokáže výborně běhat a plavat. Má výraznou hlavu s poměrně krátkým čumákem, zdobí ji svěšené uši připomínající trochu srdce.  

Právě srst portugalského vodního psa je jeho nejtypičtějším znakem a největší chloubou. V bohatých, hustých kudrlinách dorůstá délky až patnácti centimetrů. Kožíšek na jednu stranu dobře chrání před chladnou vodou, má ale jen jednu vrstvu bez podsady. Takřka nelíná, proto se někdy uvádí, že je psem vhodným pro alergiky. To ale není tak úplně pravda, neboť alergie ve skutečnosti nereaguje tolik na srst samotnou, ale na alergeny v kožních šupinách. Samotné nelínání tak není zárukou hypoalergenity plemene, ačkoliv pomáhá.  

K srsti je dobré poznamenat ještě několik věcí: Neošetřená dorůstá v podstatě donekonečna, proto je potřeba ji stříhat. Na soutěžích je populární „lví sestřih“ podobný stříhání pudlů, v domácnostech se ale u mazlíčků můžeme setkat prakticky s čímkoliv. Někteří jedinci mohou mít zdravotní problémy ze zarůstání sluchovodu chlupy, všichni portugalští vodní psi pak potřebují denní česání.

Pokud jde o zbarvení, tak opět platí, že výstavní pravidla rozlišují dva typy srsti (kudrnatá a vlnitá) a preferují jednoduše zbarvené psy – čistě černé, černou a bílou, hnědou či šedostříbrnou. Takové barevné varianty jsou nejčastější i v obyčejných chovech, tam se ale navíc objevují i varianty s bílými značkami na těle. Dnes nastává jistá dvoukolejnost, kdy takto zdobení psi jsou v USA v největší oblibě, v domácím Portugalsku se ovšem příliš výrazné značky považují za vadu na kráse. 

Trpělivost a dobrá paměť

Povahou jsou to milující, inteligentní a nezávislí tvorové. Lehko se učí pokynům a často excelují v soutěžích psí agility. Dlouhá staletí v roli pracovního psa se projevují tím, že vydrží dlouho věrně čekat po boku pána na pokyny a nevykazují žádné známky roztěkanosti. Když se to spojí s jejich dalšími vlastnostmi – užívají si výcvik a podle všeho si dobře pamatují význam mnoha slov a pojmenování – dělá to z nich skvělé psy asistenční i služební, mají také dobré výsledky jako tvorové terapeutičtí. 

Jako rodinný pes svou rodinu miluje, dobře zvládá i děti. Není to ale příliš dobrý hlídač a možná tak trochu platí, že skutečně hluboké pouto mívá k jednomu člověku, se kterým prošel výcvik a kterého chápu jako hlavu smečky. Miluje vodu a běh a obecně je poměrně aktivní. Ne sice extrémně náročným způsobem, který by vyžadoval každodenní utahání, gaučový povaleč z portugalského vodního psa asi nebude.

Daní za jeho inteligenci je to, že skutečně špatně snáší nudu a nedostatek podnětů, takže celodenní pobyt na prázdném dvorku se mu může podepsat i na psychice. Portugalský vodní pes tak možná není úplně pro každého (dodejme ironicky, že úplně nejméně vhodný je pro ty, co nesnáší dlouhé kartáčování srsti), přesto při správném výcviku skvěle splňuje nároky kladené na přátelského a poslušného rodinného psa.